Quentin se už roky nachází mezi životem a smrtí bez vyhlídek na zlepšení. Protože lidé ve stavu minimálního vědomí vnímají pozitivní emoce okolí, jeho rodina nepřestává s každodenní péčí. Otevřenýma očima sleduje své blízké, někdy se objeví i náznak úsměvu, nikdy ale neodpoví.

Není schopen chůze, je trvale upoután na lůžko a vyžaduje nepřetržitou péči. „Kéž bychom věděli, co chceš,“ povzdechne si jeho matka, skloní oči a láskyplně přikryje svého dospělého syna. Deset let uplynulo od autonehody, po které její syn Quentin upadl na tři týdny do kómatu a potom procitl do stavu minimálního vědomí. Na specializovaném pracovišti zkoumají jeho mozkové funkce největší odborníci v oblasti neurologie, zatímco jeho blízcí mají na srdci jedinou otázku: takhle už to bude napořád?(Jeden svět)