Jak (ne)přicházíme o cizojazyčné filmy

Když v lednu tohoto roku Pon Džun-ho, tvůrce snímku Parazit (2019), promluvil na Zlatých glóbech, pronesl mimo jiné: "Jakmile překonáte jednopalcovou bariéru z titulků, objevíte mnoho úžasných filmů." O měsíc později získal jeho nejnovější snímek Cenu Akademie v hlavní kategorii, a stal se tak vůbec prvním cizojazyčným dílem, kterému se tohoto ocenění dostalo.

Tato skutečnost jistě potěšila mnohé zahraniční tvůrce, pro které je Oscar synonymem úspěchu, a zároveň podnítila – resp. znovu podnítila – debatu o uzavřenosti americké kinematografie. Stranou nezůstal dokonce ani americký prezident Donald Trump, který okomentoval počínání Akademie filmového umění a věd slovy: „Viděli jste, jak špatní byli letos Oscaři? Vítězem byl jihokorejský film. Co to má být?“ Na prezidentova slova hbitě zareagovala společnost Neon, distributor Parazita ve Spojených státech, s výrokem: „Pochopitelné, neumí číst.“

Ať už sdílíme názor Donalda Trumpa, nebo kvitujeme rozhodnutí akademie, jistě se shodneme na tom, že vítězství Parazita je pro americkou kinematografii, hegemona filmového průmyslu, klíčovým momentem. A že tato událost možná přiměje americké diváky, být otevřenější vůči zahraničním filmařům a přestat striktně dělit filmy na „naše“ a „cizí“. Když sledujeme – coby Evropané – dění okolo filmu Parazit, nabízí se zprvu prostá otázka: Přicházíme i my o zahraniční filmové a televizní projekty podobně jako diváci za oceánem? A pokud ano, je na vině pouze jazyková bariéra?

Pravidla hry

Dojít k jednoznačné odpovědi na tyto otázky může být složitější, než na první pohled vypadá. Je totiž složité porovnávat americkou kinematografii s tou evropskou, či lépe řečeno – s těmi evropskými. Snažíme-li se totiž obecněji charakterizovat evropskou kulturu, narážíme na zásadní problém: můžeme sice její definici stavět na hodnotách společných pro všechny Evropany, stejně tak je ale možné definovat evropskou kulturu na základě plurality a zachování rozdílů mezi jednotlivými společenstvími. Mezi tyto rozdíly patří nepochybně i rozličné jazyky. Na rozdíl od Spojených států se tak země Evropy potýkají s jazykovou bariérou mnohonásobně častěji, a titulky (případně dabing) jsou proto mnohdy nezbytností.

Jistě, někteří diváci jsou schopni si poradit i bez překladu, obzvlášť u filmů natočených v jazycích jako angličtina, němčina, francouzština či španělština, které jsou relativně rozšířené. Jenže kolik např. českých diváků může zhlédnout film v holandštině, švédštině, slovinštině nebo řečtině, aniž by potřebovali titulky? Příliš jich nebude. Nemluvě o tom, že velká většina českých diváků je stále navyklá na filmy a televizní pořady opatřené dabingem – různé průzkumy hovoří o 85 až 90 % diváků –, což zahraničním snímkům z některých menších produkcí příliš nepomáhá.

Abychom však nebyli jen skeptičtí, připomeňme, že i v Česku přibývá diváků, již preferují originální znění s českými titulky, mimo jiné i proto, aby se zdokonalili v cizím jazyce. K větší oblibě titulků přispěly do značné míry i streamovací platformy, např. Netflix. Právě ten je pro diváky bažící po různorodé zahraniční tvorbě světélkem naděje, neboť zprostředkovává řadu zahraničních projektů, které by nám jinak zůstaly cizí.

Významu Netflixu jsou si vědomi i příznivci Parazita; např. korejský mediální magnát Miky Lee prohlásil: „Netflix naučil lidi sledovat filmy s titulky v jejich obýváku, a Parazit je to naučí i v sálech kin.“ Samotný Netflix ovšem mění „pravidla hry“ už řadu let: z pouhého zprostředkovatele zábavy se postupem času stal tvůrce vlastních pořadů, který zdárně konkuruje klasickým filmovým studiům, a to i v rámci filmových cen. Vskutku kriticky se o Netflixu vyjádřila řada osobností, mezi nimi režisér Steven Spielberg. Některým skeptikům vadí, že Netflix činí ze sledování filmů domácí zábavu a zmenšuje tržby klasickým kinům. Jsou to však spíše běžné televizní stanice, které jsou streamovacími platformami ohroženy, jelikož nejsou schopny nabídnout tak bohatý a rozmanitý program. (Zároveň je poněkud úsměvné, že televize, která totožným způsobem „ohrožovala“ kina před několika desetiletími, se nyní dostává do pozice ohroženého.)

Ve stínu obrů

Do stavu ohrožení se mohou dostat i české televizní stanice. Opomineme-li veřejnoprávní Českou televizi, jejíž vysílání má potenciál uspokojit širší škálu filmových a seriálových nadšenců, zjistíme, že program soukromých stanic je veskrze neměnný, co se zahraničních pořadů týče. Často převládají filmy a seriály americké produkce, prokládány staršími francouzskými či německými kriminálními seriály, obvykle z devadesátých let. Kolem a kolem, nemalá část pořadů je do programu nasazována opakovaně, a to i řadu let po jejich premiéře či ukončení. Není tedy divu, že čeští diváci se uchylují k Netflixu či Amazonu.

O něco příznivěji se v tomto ohledu jeví česká kina. Tedy alespoň ta, která nespadají do celonárodních sítí multikin, kde převládají americké blockbustery, a která pravidelně hostí nejrůznější filmové festivaly a pořádají zajímavé tematické cykly. Pokud tedy žijete v Česku a toužíte poznat španělskou, francouzskou či německou kinematografii, pokud vás zajímají spíše Wim Wenders než Avengers a raději uvidíte Hitchcockovy Ptáky (Birds, 1965) než nové zpracování Koček (Cats, 2019), nejste odkázáni jen na gauč a notebook.

Avšak navzdory zlepšující se situaci jsou českým divákům některé menší zahraniční produkce zcela neznámé. Dobrým příkladem je v tomto ohledu tvorba zemí Beneluxu: v programech kin jsou belgické či nizozemské filmy jen výjimečně a v televizi se s nimi nesetkáme téměř vůbec. Tedy s výjimkou koprodukčních pořadů, kde mívají hlavní slovo Francie, Německo, Velká Británie atp.

A přitom belgická kinematografie zažívá v posledních desetiletích úspěchy u kritiků i diváků. Je zarážející, že příliš prostoru nedostávají v Česku ani takoví velikáni jako bratři Dardennové – držitelé mnohých filmových cen včetně dvou Zlatých palem z Cannes –, Jaco Van Dormael či Gérard Corbiau. Stejně opomíjená je většinou i generace úspěšných mladých filmařů jako Matthias Schoenaerts či Lukas Dhont, tvůrce oceňovaného celovečerního filmu Girl (2018).

Je na vině jazyková bariéra? Dalo by se o tom uvažovat u filmů ve vlámštině, ale co např. bratři Dardennové či Van Dormael, kteří točí ve francouzštině? Jejich tvorbě se zde dostává jen malé pozornosti, a přitom francouzských filmů znají čeští diváci nespočet. Jsou na vině jakési předsudky? Obavy z toho, že belgický film nepřitáhne tolik lidí jako francouzský? Důležitou roli hrají u zahraničních snímků i velikost a kulturní vliv země původu. Filmy natočené v zemích s větším počtem obyvatel – potenciálních diváků – mají větší potenciál prorazit.

Příkladem mohou být Bídníci (Les Misérables, 2019) režiséra Ladje Ly, kteří letos získali Césara v kategorii nejlepší film. Ti vydělali ve světě přes 16 milionu eur, zatímco belgický snímek Duelles (2019) – oceněný filmovou cenou Magritte za nejlepší film – měl zisk kolem 110 tisíc eur. Rozdíl je patrný i při pohledu na domácí výdělek. Bídníci ve Francii vydělali přes 300 tisíc eur, tedy trojnásobek finálního zisku snímku Duelles. Je to přirozené: jen ve Francii je přes 65 milionů obyvatel, tedy potenciálních diváků, zatímco v Belgii mluví francouzsky jen 40 % z celkových 11,5 milionů obyvatel.

Mluvíme-li o těchto rozdílech v dosahu a vlivu majoritních a minoritních kultur, často užíváme tzv. gravitačního modelu, evokujícího sluneční soustavu. V něm jsou majoritní kultury (v evropském kontextu např. britská, francouzská, německá) považovány za ‚centrální hvězdu‘ schopnou díky velkému počtu obyvatel i své prestiži přitáhnout více zájemců, zatímco minoritní kultury (belgická, nizozemská, rakouská, česká) zůstávají na okraji jako malé planety bez většího vlivu.

Způsobem, jak proti statutu periferní kultury bojovat – či jak se s ním vyrovnat –, je přirozeně spolupráce s jinými zeměmi, ať už s těmi prestižními, jak je tomu zvykem u belgických frankofonních filmařů, již spolupracují s Francouzi, nebo s těmi z periferie, což je případ vlámských tvůrců úspěšně spolupracujících s Nizozemskem.

Podobně by mohly evropské produkce soupeřit s těmi americkými. Zajímavým jevem jsou v tomto ohledu tzv. „europudingy“, jakési hybridní evropské velkoprodukce; je ovšem nutné dodat, že jejich hlavním cílem bývá získat štědrý evropský grant, nikoli ideová snaha vytvořit jednotnou evropskou produkci. K tomu se evropské země (zatím) neuchýlily.

Americká mentalita

Je tedy jasné, že podobně jako američtí diváci i evropští přicházejí i řadu zajímavých zahraničních projektů, ačkoli to nemusí být na vině jen jazyková bariéra. I přesto jsou však evropští diváci o něco otevřenější cizojazyčným snímkům. Zatímco pro americkou společnost bylo vítězství neanglofonního Parazita historickým momentem, na starém kontinentě to až natolik šokující není.

Zmiňme například francouzské ceny César, jež vznikly v roce 1976 jako imitace amerických Oscarů. Jen o rok později získal cenu za nejlepší snímek film Providence režiséra Alaina Resnaise, natočený v angličtině. Několik Césarů si odnesly i filmy Romana Polanského Pianista (The Pianist, 2002) a Muž ve stínu (The Ghost Writer, 2010), oba rovněž v angličtině. Přestože ve všech třech zmíněných případech byli tvůrci snímku francouzské národnosti, je patrné, že ocenit snímek v jiném než vlastním jazyce nečiní Francouzům problém. Zda Académie des Césars půjde s novým vedením ve stopách svého amerického vzoru a ocení snímek nefrancouzské režiséra, to ukáže čas.

Když jsme zmínili Belgii a její kinematografii, měli bychom si připomenout, že vůbec první cenu Magritte za nejlepší film získal v roce 2011 snímek Mr. Nobody zmíněného Jacoa Van Dormaela; jazykem filmu byla angličtina.

Problém amerických diváků tedy nebude tkvít jen v jazykové bariéře, ale i v jakési ‚národní hrdosti‘. Tamní kinematografie patřila (a nejspíš stále patří) k těm nejoblíbenějším a dokázala se vypořádat i s nástupem televize či s pomyslnou krizí klasického filmu, kterou zdárně využila ve svůj prospěch: v 60. a 70. letech hollywoodská studia podpořila individualistické režiséry tzv. Nového Hollywoodu, jejichž tvorba byla na rozdíl od francouzské nové vlny produktem studiového systému, nikoli nezávislou filmařinou s nízkými rozpočty. Americké publikum je na svou houževnatou kinematografii právem hrdé, což ale zároveň vede k opomíjení evropských tvůrců, kteří mohou být pro publikum za oceánem mnohdy nezajímaví, jindy až příliš exotičtí.

Připomeňme zde amerického režiséra Jima Jarmusche, obdivovatele evropské kinematografie, který v rozhovoru pro časopis Film Comment v roce 1985 mluvil o svém pobytu v Paříži. Když hovořil o evropských filmařích, trefně shrnul americký pohled na evropský film: „Ono v Evropě se dost těžko rozlišuje mezi komerční kinematografií a artovými filmy. Viděl jsem třeba i klasické filmy od Renoira a další věci, ke kterým jsem se do té doby neměl šanci dostat. Filmy od Jacquese Rivetta, které jsem do té doby neznal.“ (Jim Jarmusch: Rozhovory 1980-2000, Camera obscura: 2009)

Citujme Jima Jarsmuche z tohoto rozhovoru ještě jednou: „No, mně připadá, že v Evropě se to dělá přesně opačně než v Hollywoodu, kde najímáte lidi skoro jen podle toho, ke které odborové organizaci patří. Navíc se v Evropě pracuje s mnohem menším štábem, takže se režiséři obracejí vždycky na ty samé lidi.“

Jarmusch naráží na další významný aspekt evropských produkcí: celkové skromnější, snad až intimnější provedení filmů. A právě zde se podařilo současné evropské kinematografii nad americkým hegemonem zvítězit, tedy alespoň částečně. Zatímco americká kinematografie slaví úspěchy zejména se svými blockbustery, na starém kontinentě častěji slaví úspěchy psychologická či sociální dramata, případně dobové filmy. Ano, setkáme se i s tzv. konfekčními komediemi, a to i v české produkci, ale těm americká konkurence nepřeje.

Je otázkou, jakým způsobem se budou americká a evropská kinematografie vyvíjet. Zda na starém kontinentě budou nadále slavit úspěch komornější počiny a Hollywood bude pokračovat v tvorbě velkofilmů. Je také otázkou, zda je tento způsob tvorby dlouhodobě zvládnutelný. Produkce blockbusterů je totiž stále dražší, jak dokazuje snímek Avengers: Endgame (2019), jehož náklady přesáhly neuvěřitelných 350 milionů dolarů. Pokud jsou výdaje na film natolik vysoké, musíte dosáhnout astronomických příjmů. Poslednímu dílu Avengers se to podařilo. Uvidíme, zda se tvůrcům podaří podobný úspěch zopakovat a zda se nakonec neukáže jako výhodnější tvořit filmy s nižšími náklady jako v řadě evropských zemích, a to i za cenu menšího dosahu díla.