Pěna dní v La Fabrice aneb Všichni bychom se chtěli zamilovat

Když jsem před lety z knihovny svých rodičů poprvé vytáhla Pěnu dní Borise Viana a začetla se, čekalo mě v následujících hodinách zjevení. Úhoři v potrubí, lekníny na plicích, věčná láska a existencialistické úvahy o práci, smyslu bolesti a nesmyslnosti života namíchané do surreálného koktejlu tak, jak to dovede pouze melodiemi ovládaný pianoctail jsou pro mě od té doby srdeční záležitostí a pro celou jednu generaci v 60. letech (tedy až po autorově smrti) byl tenhle filosoficko-kýčovitý drink zároveň doslova kultovní. Podobně jako jiná literární díla označovaná tímto přízviskem je tak zároveň skvělou šancí pro filmaře i divadelníky obrazně i doslova si vylámat zuby.