Rodinná vila Haussmanových je zanedbaná stejně jako vztahy mezi členy rodiny, kteří spolu střídavě žili a nežili. Dohromady je svede až nedávná operace Judy Haussmanové (Daniela Kolářová), věčné anarchistky a rebelky v těle stárnoucí ženy. Tato „zastydlá hipízačka“, jak ji nazývá její vnučka Summera (Sabina Rojková), nikdy nezradila ideály hnutí květinových dětí 60. let a svým vystupováním i oblékáním dokáže dokonale přivést do rozpaků i přátele o dvě generace mladší. V témže „volnomyšlenkářském“ duchu se nesla i výchova jejích dvou dětí, dcery Libby (Simona Postlerová) a syna Nicka (Ondřej Brousek). Ti všichni, spolu s doktorem a „rodinným přítelem“ Peterem (Svatopluk Skopal) a mladým chlapcem „s tajemstvím“ Danielem (Ondřej Rychlý), zde stráví několik měsíců, které jim dají nahlédnout pod opiový, alkoholový opar a obnaží všechnu jejich bolest, citové deficity i zištnost, aby je nakonec dovedly ke smíření s rodinou i se sebou samými.

Výrazně autobiografický dramatický debut britského autora Stephena Beresforda se stal jednou z hlavních událostí minulé londýnské divadelní sezony. Beresfordovi je blízké nejen téma hry, ale má i vlastní hereckou zkušenost a ve své hře připravil šest skvělých hereckých příležitostí pro tři ženy a tři muže různých generací. Jeho hra (i když je o sto let mladší), připomene svojí atmosférou i některými motivy slavný Čechovův Višňový sad. Zpod impresionistické slupky (hra je rozčleněna na tři dějství: léto – podzim – zima) se postupně vylupuje drama jedné rodiny, které Beresford zábavně rozehrává s výjimečným citem a pochopením.

Z programu k inscenaci…

Nebývá zvykem, aby dramatik debutoval v Národním divadle, navíc v sále pro 890 diváků. Přesto je to právě „pohádkový“ případ Stephena Beresforda, jehož prvotinu Poslední z Haussmanů uvedlo v závěru sezony 2011/2012 Národní divadlo v Londýně na scéně Lyttleton ve světové premiéře. Britská divadelní kritika nezřídka referovala o „nové hvězdě anglické dramatiky“ a to, že šlo o jednu z hlavních divadelních událostí roku, následně stvrdily i světové ohlasy na přímý přenos inscenace do sálů kin (v rámci cyklu National Theatre Live, s hvězdnou Julií Waltersovou v hlavní roli). V čem spočívá přitažlivost této hry?

Stephen Beresford napsal tragikomickou bilanci jedné rodiny. A třebaže ji obdařil honosně znějícím jménem Haussmanové (člověk by je užuž hledal v encyklopedii po boku Rothschildů), dozvídáme se, že vlastnili rodinný obchod v Bristolu, ve kterém prodávali garnýže. Výlučnost Haussmanů není tedy taková, abychom se k nim nemohli vztahovat se zkušenostmi z vlastní rodiny.Za základní metaforu hry slouží Beresfordovi zanedbaná, zaneřáděná rodinná vila (de facto art deco proměněné na squat), kterou je třeba vyčistit stejně jako vztahy mezi členy rodiny. Očista – umocněná ještě přítomností bazénu, do nějž chodí trénovat Daniel – má pak ve světě nekonečného rodinného tripu plného drog a alkoholu ještě jeden zcela konkrétní význam. Aby se mohla nejužší rodina smířit, musí v jeden okamžik (doslovně i přeneseně) vystřízlivět a podívat se na svou přítomnost (v níž se v dobrém dramatu vždy protíná minulost s budoucností) s čistou hlavou.

Stephen Beresford zároveň svoji hru koncipoval jako vědomou poctu Antonu Pavloviči Čechovovi. A skutečně, zápletka kolem prodeje tradičního rodinného sídla připomene Višňový sad (včetně rány, která se ozve v přesné polovině hry). Stehen Beresford sice v rozhovorech potvrzuje, že se jedná o hru výrazně autobiografickou, ale své soukromí si úzkostlivě střeží. Víme, že vystudoval herectví na londýnské Royal Academy of Dramatic Art a deset let působil jako herec. Psal scénáře pro televizi a film. Z jeho oficiálního životopisu ovšem nevyčteme přesný rok jeho narození (!), ale dozvídáme se, že právě připravuje hry pro londýnské Národní divadlo a komorní Donmar Warehouse a že v postprodukci už se nachází také první celovečerní film podle jeho scénáře s názvem Pride.

Svoji hereckou dráhu začal v době britského boomu coolness dramatiky: zahrál si ve vlajkové hře tohoto proudu, Ravenhillově Shopping and Fucking, a dokonce i ve Vojckovi režírovaném druhou čelnou představitelkou této generace dramatiků, Sarah Kane. (S ohledem na to je až s podivem, jak nevídaně citlivý přístup k figurám prostupuje jeho vlastní „postcoolness“ psaní…). Postava Judy v této hře měla podle Beresforda reálný předobraz v ženě, kterou poznal během svého dětství a která ho jako vedoucí dětského divadelního souboru silně ovlivnila a nastartovala jeho hereckou a uměleckou dráhu.