Gruzínská Čiatura bývala pulzujícím centrem průmyslu, monotónní hluk práce v rozlehlých manganových dolech ale postupně vystřídalo jen občasně přerušované ticho.

Domy, výrobní haly, divadla, stadiony i svého času unikátní systém veřejných lanových drah – dříve pýcha města, dnes jen potrava pro zhoubnou rez. Přebujelá vegetace proměňuje budovy v ruiny a dokonává tak dojem všeprostupující zkázy.

Přesto odsud lidé zcela nezmizeli. „Jediná cesta do jejich světa vedla skrze úplnou kontemplaci," říká režisér Rati Oneli, aby zdůraznil, že observaci trosečníků na takovém místě nemůže filmař provádět bez klidu k rozjímání. Prostředkem k nalezení fotogenie zániku se proto stává krystalicky čistý styl, v němž se každému záběru-obrazu dostává potřebné délky. Filmové vanitas o zmírajícím městě graduje zevnitř, ač se jím žádný dramatický oblouk neklene, pročež je ho potřeba spíše procítit než intelektuálně uchopit.