Už úvodní znepokojivá montáž titulků kombinující vážnou hudbu s metalem dává tušit, o co půjde v příštích hodinách – absolutní nadvláda, teror a beznaděj, když se neškodné famílie zmocní dva zdánlivě milí chlapci. Rakouský thriller Funny Games není klasických žánrovým filmem, a to hned ze tří důvodů – ojedinělou autenticitou, nekonvenčním vývinem děje a způsobem, jakým si režisér Haneke hraje s oblíbenými klišé a tím i s diváky. Programově se vyhýbá zobrazování násilí - viz replika Paula, který nás přímo do kamery obviní z toho, že jistě dychtíme po drsných scénách - a až chronicky si hýčká otázku, komu vlastně divák v takových filmech fandí a jestli svým zájmem náhodou neprodlužuje utrpení objetí. Mimo to fungují Funny Games jako odkaz na tabuizaci násilí, které média nahrazují určitými konstrukty. V roce 2007 se dočkal film amerického remaku, opět v režii Hanekeho.(Shadwell)