Uvádíte, že inscenace není parafrází Orwellova románu. Do jaké míry charaktery postav, jazyk, osobitost a celkově atmosféra a výstavba celé hry na román 1984 navazují? Pracujete s termíny jako doublethink, newspeak nebo ideozločin, nebo se jedná o zcela nově vytvořený prostor i jazyk?

Asi záleží na tom, jak kdo definuje parafrázi... Představili jsme si, co by Julie a Winston mohli dělat po čtyřiceti letech, kdyby ještě žili, kdyby se znovu setkali a z blíže neurčených příčin mohli získat naději ukončit důstojně své životy. S proslulými orwellovskými pojmy téměř nepracujeme. Divadelní hra nemůže obsáhnout všechny dimenze románu. Rozhodli jsme se orientovat spíše na osobní příběhy, vztah a hodnoty dvou hlavních hrdinů. Jejich archetypální charaktery jsme se přitom pokusili zachovat.

Divadelní hry Divadla Kámen jsou charakteristické netradičními dramaturgickými prvky jako například intermezza či prvky fyzického divadla. Setkáme se s nimi i v této hře?

Ano. V souladu s vývojem Kamene v posledních letech se tyto postupy snažíme využívat způsobem, který estéta potěší a méně připraveného diváka nezmate. Nebo ambiciózněji řečeno – který estéta nadchne a nepřipraveného diváka zaujme. Myslím, že například ve hře Dešťová hůl se to dost podařilo, doufám, že i u Julie a Winstona bude „kamenná forma“ se všemi uvedenými prvky nejen přispívat k intenzivnímu prožitku, ale že bude také zábavná.

Ve hře se objevuje určitý rituální předmět, s nímž postavy jednají a okolo kterého se odvíjí děj. Má tento objekt specifický význam?

Tímto předmětem je velký vidlicový klíč velikosti 65. Samozřejmě opravdový, poctivě kovaný a kalený v továrně Tona. Tento rituální předmět tentokrát není v epicentru děje, je spíš jakýmsi talismanem, snad trochu zlověstným i trochu vlídným.

Neumím přesně popsat, co vyjadřuje. Možná zmechanizované složky života, tvrdost a chladnost, technokratičnost. Možná je jeho tvar nějak archetypální; to nechť laskavě posoudí příhodně kvalifikovaný antropolog.

Vidlicový klíč je možná i určitým interpretačním doplňkem. Zároveň ztělesňuje nádherný kus oceli, bravurně vyrobený, dnes už skoro vzácný, neboť továrna, kde se tyto klíče vyráběly, už neexistuje. Jeho dominantní místo v naší inscenaci vnímám jako dotváření prostoru pro protiklad mezi strojovou, mechanickou čistotou a hrubým, neotesaným, upoceným, umouněným, zašmírovaným způsobem jeho pravidelného používání.

Kromě vlastního nastudování je hra specifická svou výtvarnou stránkou. Jak scénograf Petr Oskar Vaněk přistoupil ke ztvárnění scény a kostýmu? Pracoval s tematizací literární předlohy, nebo se pustil do zcela nového pojetí?

Jako režisér jsem na něj měl jediný požadavek – nerespektujme šedost a uniformitu orwellovské společnosti, vydejme se spíš proti ní nebo mimo ni. Petr nakonec stvořil kostýmy a scénické doplňky, které odkazují na možné idealizované představy postav o sobě – na to, jak by se postavy možná rády samy viděly. Julie v podání Lucie Zachovalové a Lenky Chadimové jsou krásné, nápadně oblečené dámy bez konkrétních odkazů, Winston má stylizaci jedné široce známé fiktivní postavy přímo nesouvisející s Orwellem, kterou nechci zbytečně předem vyzrazovat ani přesto, že ji fotografie odtajňují.

Mají Julie a Winston po čtyřiceti letech šanci na úspěch? Můžeme v jejich romanci hledat aluzi na příběhy ze života?

Tyto otázky si klademe a nemáme na ně jednoznačnou odpověď. Podle mého názoru má hypotetickou šanci každý a kdykoli. Myslím, že Julie a Winston si nemohou myslet, že doženou to, co jim bylo za celých devětatřicet let upřeno, ale mohou doufat v dosažení nějakého smyslu, ve „spásu“. Ostatně jsem přesvědčen, že to, co prožili v roce 1984 během půlročního sálavého ohně lásky, je víc, než většina z nás stihne za celý život.

Orwellův román nese silné protitotalitní sdělení, představuje memento, a přestože byl dokončen v roce 1949, svou nadčasovostí reaguje na epochy nedávné minulosti. Zohledňuje hra 2024: Julie a Winston tuto myšlenkovou rovinu? Aspiruje na dílo s přesahem?

Myslím, že nadčasovost Orwella, Huxleyho, Zamjatina a dalších hvězd dystopické literatury je s přehledem zajištěna samotnou podstatou člověka a společnosti. Sklon lidí k totalitě je podobně nesmrtelný jako sklon k lásce. A hle, všichni tři uvedení dystopisté, i mnozí neuvedení, pracují právě s jakýmsi protikladem těchto lidských sklonů.

Naše hra je spíš taškařicí a horrůrkem o lásce, která kvete svou vlastní zásluhou, nebo chřadne svou vlastní vinou. Na jejím pozadí, vedle ní a kolem ní je nějaké dosti nepříznivé prostředí, které ji na jednu stranu sráží k zemi, na druhou stranu jí poskytuje extrémně úrodnou půdu.

Hádám, že naše hra se dá brát spíš jako zkoumání možností a úskalí lásky, radosti a osobní důstojnosti než jako nějaký politický apel. Ostatně, já takto pojímám i román 1984. Dokážu milovat? Dokážu se radovat a plně žít? Dokážu najít smysl? Nezaleknu se obtíží, odrazování, zastrašování, likvidace? Umím milovat i v tom šíleném prostředí, které je v románu každodenní realitou? Pokud ano, možná to dovedu i v našem aktuálním prostředí, o poznání přívětivějším.

Foto: archiv Divadlo Kámen

20.12.2022 | Lea Uherková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout