Od loňského prosince má Divadlo Kámen v programu hru s názvem Motýlí ú-křik, jde opět o hru inspirovanou literaturou?

Tentokrát jsme se inspirovali románem, respektive knižním thrillerem Motýlí křik, který před několika lety napsal Jan Tománek. Inspirovali jsme se opět volně, velmi volně. Předlohy hledám v nejnovější české literatuře – v knihách vydaných během posledních několika let. Toto zaměření mě baví mimo jiné proto, že vzniká zajímavá komunikace s autory a jejich čtenáři. Vyměňujeme si s nimi názory, komentujeme si divadlo i knížky a rozebíráme různá témata. „Našimi“ autory byli v poslední době Jáchym Topol, Jiří Hájíček, Jan Tománek. Ve stadiu příprav je Martin Vopěnka.

Podtitul uvádí „konspirační, inspirační a exspirační ú-thriller ze současné Prahy a luxusního alpského ú-hotelu o svízelném ú-dělu člověka tahajícího za nitky tohoto světa“. Můžete trochu víc přiblížit, na co se diváci mohou těšit?

Hra, a ostatně i kniha, je z mého pohledu především o setkání obyčejného člověka se skutečně mocným člověkem. Člověkem, jehož moc a bohatství jsou tak rozsáhlé, že jsou pro nás „obyčejné lidi“ nepředstavitelné. Otázky: Jak s takovým člověkem jednat? Jak bychom se při takovém setkání cítili? Jak zhruba se cítí při setkání s námi on? A toto téma je zpracované formou grotesky. Myslím, že thriller, převzatý z výchozího románu, a groteska spolu zajímavě korespondují a vytvářejí „ú-thriller“ – je na divákovi, jak si tuto techniku žánrově zařadí.

Je již téměř pravidlem, že hry Divadla Kámen jsou inspirovány literaturou a že vy jako režisér do nich přidáváte další linie. Můžete prozradit, jaká je ta „vaše přidaná linka“ v této hře?

Knihami se inspiruji velmi volně, mé hry rozhodně nebývají věrnými adaptacemi. Kniha je spíš jakási jiskra, která zažehne svobodný a do jisté míry i mnou nekontrolovaný vývoj událostí. Snažím se hledat a nastolovat atmosféru, která na mě z knihy dýchá, ale s příběhem a postavami zacházím velmi „neopatrně“.

Aby původní text při převodu na divadlo jiskřivěji ožil, rád do něj vkládám úplně nové motivy, která kniha neobsahuje. Například do této hry jsem vsunul linii vyprávění o jakémsi divokém vztahu dvou ústředních mužských postav ke vzrušující ženě. Myslím, že takový vztah je v nějakém smyslu zrcadlovým obrazem vztahu obyčejného člověka ke globálnímu magnátovi, který jsem převzal z Tománkovy knihy.

„Mnohočetná love story, krásné ženy a mimořádní muži“. Kolik je ve hře herců?

Hraje šest lidí, na poměry Divadla Kámen jde tedy o velkohru. Počet postav ovšem neodpovídá počtu herců. Některé postavy hrají dva herci, a naopak jeden herec často ztvárňuje více postav; s tímto principem nepracujeme poprvé, věřím ale, že ho používáme opět nově, novým způsobem. Například onoho mocného člověka hraje současně Lucie Zachovalová a Vít Macháček; zdá se, že dohromady vytvoří skutečně komplexní osobu, nejen dvakrát, ale mnohokrát propracovanější, než by vytvořil jeden z nich.

Naopak Lenka Chadimová hraje polovinu milenky a zároveň vraha jedné z postav; tato postava se ve hře fyzicky vůbec nevyskytuje, takže ji nehraje nikdo. A podobně. No a mnohočetná love story vzniká ze vztahů mezi takto mnohočetně strukturovanými postavami. Kupodivu ale – podle ohlasů – není ta hra nijak nadměrně nepřehledná.

Řada vašich předchozích her, například Poříčská madona či Dešťová hůl, má takzvaná intermezza, ve kterých vystupují zvláštní hosté pozvaní jen pro daný večer. Jsou nebo budou hosté i v této hře?

Ne, tato inscenace je bez intermezz a bez aktivní účasti hostů. Má ale inscenovanou přestávku. Snad mohu prozradit, že divadelní bar se o přestávce mění na bar luxusního, snobského a předraženého alpského hotelu.

Foto: archiv Divadla Kámen

5.4.2022 | Redakce Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout