Bez kojenců z Instagramu. Čtyřicet umělců v DOXu vyjadřuje nadnesený i tíživý pohled na dětství

Bez kojenců z Instagramu. Čtyřicet umělců v DOXu vyjadřuje nadnesený i tíživý pohled na dětství 

Skupinová přehlídka v Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích otevírá pohled současných výtvarníků na rozličné aspekty zrodu a počátku života. Výstava Nadějné vyhlídky volně navazuje na předchozí projekt Vanitas, jenž se zabýval pomíjivostí a umíráním.

S podtitulem Dítě v současném českém umění se výstava stává druhým ze tří zamýšlených dílů takzvané pandemické trilogie. Stejně jako u předchozí ‚epizody‘ je vystavujících autorů celá řada, tentokrát bezmála čtyři desítky. Figurují tu zavedená jména tuzemské scény jako Milan Knížák nebo Lubomír Typlt, zároveň se zde etablují i ta méně známá, kupříkladu letošní galerijní ambiciózní debutant Siegfried Herz.

Kurátor Otto M. Urban přesahuje expoziční prostory, a tak některá díla najdou návštěvníci za hranicemi síní – ukrývají se i v okolí pokladny. A v neposlední řadě by neměli opomenout improvizovaný ateliér s méně znatelnými či jasnějšími aluzemi na dávno ztracené roky a třeba přidat vzkaz na tamní ledničku jeho tvůrcům Jiřímu Raitermanovi a Lucii Laitlové.

Foto: Lukáš Oujeský

Dětství je podle Urbana idealizovaným časem, o němž posléze často upravujeme své memoáry. Vnímá jej rovněž coby mocný obchodní artikl.O dítěti a dětství se píšou romány i básně, natáčejí filmy, skládá hudba, přičemž některá díla přetrvávají po generace a stávají se pevnou součástí širšího kulturního kánonu,“ doplnil kurátor.

Tvorba určená nejmenšímu publiku je dle jeho názoru moc zjednodušující, mnohdy až selanková, ačkoli v pozdějším věku přicházejí i melancholické vzpomínky. A právě propojení radostí a strastí determinujících let se pro výstavu stalo základní premisou.

Foto: Lukáš Oujeský

Střídá se tady interpretace úzkostí v podání Jakuba Janovského, impozantní sarkasmus Krištofa Kintery nebo sociálně angažovaný projekt Kateřiny Šedé, jež zástupem dětských záchranných vest poukazuje na neblahé důsledky migrační krize. Ikonická „žižkovská mimina“ s čárovým kódem namísto tváře z dílny Davida Černého se dají vyložit jako apel na opatrné užívání současných technologií.

Nechybí zde ani ‚zaručení‘ pozorovatelé nastupující generace, totiž Josef Bolf, který představuje speciální instalaci složenou z chronologicky seřazených portrétů dětí z posledních dvou dekád, anebo také Petr Nikl či Jan Švankmajer, opět s tematikou bytostně spjatí. Ne vše je a priori líbivé, ale o to víc se snaží přimět diváky k zadumání a pochopení autorova sdělení.  

Výstava, jež trvá do 24. dubna příštího roku, se záměrně oprošťuje problematiky mateřství a otcovství, netematizuje ani příliš obšírnou a specifickou pubertu a adolescenci. Vyhýbá se také tvorbě pro nejmladší publikum. 

Foto: Lukáš Oujeský

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Další novinky z umění

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!