Když před třemi lety režisér a scénárista Mike Flanagan uváděl první z hororových sérií antologie The Haunting, očekávání byla umírněná a nikdo nemohl čekat jakého úspěchu se The Haunting of Hill House (2018) dočká. Flanagan sérii vtiskl neočekávaný a svěží pohled na ustálený žánrový vzorec, který se nebál ani v pokračování znovu přetvořit ku prospěchu tématu vyprávění. V čem se ale série neliší, je jejich specificky metodické a trpělivé vyprávění, které spolehlivě propojuje prvky hororu a rodinného dramatu. Třebaže Půlnoční mše v mnoha ohledech navazuje nebo dokonce znovu umně proměňuje zavedené principy, svůj úzce soustředěný vyprávěcí prostor rozšiřuje nad rámec pouhé rodiny.

Majestátnou architekturu starých a historií protkaných domů nahrazuje malá rybářská vesnice na ostrově Crockett kdesi uprostřed ničeho. Rodina ustupuje menší komunitě a nadpřirozeno zaměňuje za monstra dávných časů i těch současných. Roky strádající vesnice na ostrově izolovaném od veškeré civilizace jako by se zastavila v čase a neviditelném oparu zoufalosti a zmaru. To přichází změnit nový farář Hill (Hamish Linklater), kterému se podaří svými neortodoxními metodami a otevřeností znovu po letech naplno zaplnit kostel. Nicméně příjezd tajemného kněze sebou přináší nejen zázračné okamžiky, ale i děsivá zjevení do budoucna.  Pozvolné vyprávění často za pomocí dlouhých monologů postav rozplétá mysteriózní zápletku, která sebevědomě stojí na pomezí hororově laciné fikce a hloubavé náboženské studie.

Zatímco ve svých předchozích seriálových počinech Flanagan umně dokázal propojovat vizualizaci děsu s napínavým vyprávěním, Půlnoční mše se po třetí epizodě jaksi začíná ztrácet ve vlastních myšlenkách. Kde dříve fungovali skvěle vystavěné dialogy mezi zajímavými postavami, nahradilo bezbřehé a obvykle plytké přednášení pasáží ze svatého písma a jeho aplikace na skutky a činy jednotlivých postav ve smyslu – účel světí prostředky. Ledaže činíme-li ve prospěch své víry a božího plánu. Jako dekonstrukce a případná kritika církevního hodnostářství zajisté přednáší známé soudy, ve výsledku ale působí stejně neohrabaně jako ústřední zápletka.

Půlnoční mše sice stále dokáže v momentech poctivě překvapovat, svými hloubavými idejemi a zdlouhavou expozicí však spolehlivě odradí nejednoho diváka. Nesmlouvavý příběh o náboženství, (ne)smrtelnosti a druhých šancích na život podobně jako jeho hlavní hrdinové postupem ztrácí víru ve vlastní smysl a sílu. A Mike Flanagan se po povedených sériích The Haunting vrací do průměrných vod svých starších filmových počinů. Doufejme, že ne na dlouho.

Kdy a kde dávají film: Půlnoční mše

29.9.2021 | Šimon Svoboda Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout