Paliace není sprosté slovo. Jednotka intenzivního života citlivě apeluje na naslouchání pacientům

Paliace není sprosté slovo. Jednotka intenzivního života citlivě apeluje na naslouchání pacientům85%

Je život medicínskou optikou fungující srdce a plíce, nebo nabývá širšího významu? Tříleté pozorování lékařů z průkopnického paliativního oddělení zhmotnila Adéla Komrzý v celovečerním dokumentu Jednotka intenzivního života, v němž zručně objasňuje záslužnou činnost týmu a nevyhnutelné braní v potaz přání a potřeb nevyléčitelných pacientů.

Po celovečerním debutu Viva video, video viva, v němž dokumentaristka vzdala hold zesnulému dědečkovi Radku Pilařovi a dalším představitelům československého videoartu, z něhož prosakovala především osobní rovina, se Komrzý dostala k ryze celospolečenskému tématu, jež přesto dosud rezonovalo jen velice spora a s rozličnými vtisknutými nánosy.

Termín paliativní péče vyvolává povětšinou představu hospiců, kterých v tuzemsku pomalu přibývá, nicméně jde o samostatná zařízení bez návaznosti na státní nemocnice. V případě Jednotky intenzivního života se pozornost upíná k paliatrům pracujícím napříč nemocničními odděleními, kde pomáhají zachovat důstojnost života pacientů v terminálním stadiu.

Jak připomínají protagonisté dokumentu, doktoři Kateřina Rusinová a Ondřej Kopecký, jejich nástrojem není skalpel, ale „pouhopouhá“, avšak přesně a na míru zvolená slova, která dokážou ukonejšit stejně dobře jako medikamenty. Jsou tak víceméně skvělými psychoterapeuty, již zároveň mají nezpochybnitelné povědomí o zdravotním stavu daných osob.

Komrzý názorně vyvrací i všeobecně rozšířený mýtus, že nástup paliatra rovná se jisté blížící se smrti. Zjevně i proto včlenila do titulu filmu adjektivum označující něco mohutného, usilovného. Sami lékaři na projekci zdůraznili, že náplní jejich práce není lidský skon, ale co nejhodnotnější naplnění času před ním.

Zásadním měřítkem je pacient sám, přičemž o svém osudu nejen na plátně překvapivě nerozhoduje vždy tak, jak by se to s dnešními bezprecedentními možnostmi očekávalo. Také v tom dává dokument nový pohled na věc. Lidé často volí prostředí domova mezi blízkými bez kanyl a přístrojů za cenu toho, že se nemoci dává často těžko předvídatelný volný průběh. Otázka, čemu dát přednost, bude podle režisérky s překotným vývinem technologií a léků stále více žádoucí.

Tvůrkyně natočila důležité svědectví o tíživé problematice s citem, empatií a pokorou. Téma se řadě diváků může zdát nepříjemné, vyhnout se mu nezhlédnutím tohoto dokumentu by však byla chyba. Film je i přes četné emotivní momenty smírný a paradoxně občas až povzbudivý, zejména díky nezlomnému optimistickému naladění jeho hrdinů v bílých pláštích. 

Jednotce intenzivního života jsme se s Adélou Komrzý věnovali v epizodě podcastu KulTýden níže. Celý rozhovor s režisérkou si můžete přečíst zde.

Foto: Nutprodukce

Názor informuji.cz: 85%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!