Že se muselo něco stát zjistí sousedka podle nevyzvednutého oběda. Do domu tedy pošle místní muže, aby zjistili situaci. Když vyjde najevo, že Oroslan je po smrti, na řadu přijde praktické vyřizování. Vše se rozbíhá pomalu a setkáváme se velkou dávkou ticha a klidných záběrů. Přesně tak, jak tomu po odchodu bývá. Je čas rozjímat. Po pár minutách je ale rozjímání už dost a stále se nic neděje.

Sledujeme sice dva muže, pravděpodobně rodinně spřízněné, jak zařizují pohřeb a po svém se s událostí vyrovnávají, ale stále se nic dramatického neděje. Vyprávějí si historky s naším příběhem téměř nesouvisející a než se dozvíme něco o zesnulém, uplyne dlouhá řádka chvil. Boční příběhy znějící z úst dvou mužů diváka spíše matou, v následujícím ději je nijak nevyužije a absence gradace začne po chvíli nudit. A vzhledem k tomu, že se vystupující postavy nikam nevyvíjí a nepoznáváme je, pomalé tempo začíná být až úmorné.

Spousta scén bohužel nedistribuuje žádné emoce. Několikrát se muži vydávají na cestu neznámo kam, v autě buď mluví o ničem, nebo mlčí. Uznejme ale, že každý má právo na to truchlit podle svého a někteří diváci se s tímto mohou sžít. Stále bychom ale už v pokročilejší části snímku očekávali nějaký vztah k postavám, či si alespoň užívali vizuální stránku, která ale příběh nenahradí.

Ve třetí části konečně nacházíme očekávanou dynamičnost v podobě výpovědí známých. Ty ale Oroslana nevykreslují nijak zvlášť barvitě a v podstatě se jim nepodaří ve vás vyvolat pocit, že byste hlavního hrdinu opravdu chtěli poznat a necítíte k němu žádné zvláštní emoce.

Co ale musíme ocenit je zajímavý pokus o míchání žánrů, zde fikce, konkrétněji povídky, a dokumentu. Teoreticky by mohlo jít o velmi zajímavý experiment, ovšem jeho provedení pokulhává. Filmaři se pokusili vytvořit portrét člověka skrze dílky výpovědí lidí, kteří jej znali a vytvořit tak zajímavou mozaiku. Oslovení lidé vzpomínali na své reálně ztracené blízké, čemuž se ale věnovala pouze poslední a poměrně krátká kapitola.

Hlavní problém snímku je tedy jeho délka. První dvě třetiny mohly zabrat deset minut a nejzajímavější části, totiž výpovědi lidí, se mohl věnovat snímek přednostně. Právě zde měl film potenciál. Mohl zobrazit rozdílné náhledy na nebožtíka a vytvořit i trochu nesourodý obraz o někom, kdo by se již nemohl vyjádřit a vznikla by legenda o Oroslanovi. Ostatně i my zůstaneme pouze v subjektivních vzpomínkách našich blízkých. A toto nosné téma tvůrci nevyužili tak, jak mohli.

Pochopitelně je Oroslan snímkem o ztrátě a vzpomínkách, ovšem opravdu vleklému tempu přijde na chuť možná jen ten nejtrpělivější divák.

Foto: balkanfilm.cz

9.8.2021 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout