V první části nazvané Minulost sledujeme chlapce s jeho dědečkem v parném létě při pastvě ovcí v horách. Malý Petar je tu osamocen a plně odkázán na svého ne příliš mluvného rodinného příslušníka. Rád by trávil léto dole ve vesnici, ale místo toho je obklopen ovcemi. A tak pátrá ve své fantazii a hledá magické příběhy v okolní krajině. Naléhavě zde působí symbolika cykličnosti a zdá se, že už jako velmi mladý Petar chápe, že jeho děda je odraz jeho budoucnosti.

Druhá část triptychu zobrazuje hlavního hrdinu v den jeho svatby, po níž odchází do vojenské služby. Je ale naprosto patrné, že se touží vrátit tam, odkud pochází. Do přírody, mezi ovce, do svého jednoduchého světa, protože tomu venku nerozumí. Uklidnění mu skýtají jen racci připomínající mu důvěrně známou krajinu.

Poslední část sleduje Petarovo stáří. A především pro tento kus filmu je nutné jej dodívat. Právě při něm si totiž uvědomíte, že jste si ke chladné a možná trochu nezajímavé postavě vytvořili v přechozích minutách vztah a jeho počínání vás dojme. Dojme vás jeho čistý, prostý vztah k existenci.

Režisér se pokusil ve své novince uchopit v Bulharsku palčivé téma emigrace a s tím spojeného vykořenění nově. Zapojil svou vlastní zkušenost s vesnicí a natočil životní příběh člověka smířeného se svým předurčením bez jakékoli hořkosti, ublíženosti či zatrpklosti. Petarova postava zdánlivě za dvě hodiny nikam nevyroste, nic zajímavého nezažije a někdo by se možná divil, proč vůbec Únor vznikl.

Jenže pro citlivého diváka je snímek sondou do života cizího člověka, jehož vesmír je tomu jeho naprosto vzdálený. Petar je muž bez ambicí na kariérní postup, netouží po láskyplné velké rodině, nemá sny. Je pouze pasákem ovcí. Jenže právě tato absence pompézní stylizace, dramatičnosti, na niž jsou diváci zvyklí, činí film jedinečným. Je to pouť životem na první pohled obyčejného muže, ovšem oplývajícího takovou mírou klidu, o jaké se může lidem ze západní společnosti jen zdát. Bere život, jak přichází a jednoduše existuje. Nemá se čeho bát. Už teď ví, jak dožije.

Za zmínku stojí také hrdinův vztah k přírodě, neboť je pro příběh klíčový. Není žádným způsobem romantický, je surový, reálný a praktický každým coulem, ale rozhodně nepostrádá poetiku. Filmaři do obrazů krajin vtiskli vůni borovic, trávy spálené sluncem a čerstvého sněhu. Únor je pomalý, táhne se krajinou s ovcemi bez lidí a jejich slov a nechává prostor divákovým emocím, a proto je pro jeho zhlédnutí nutná empatie a trpělivost. Za dvě hodiny se ale za odměnu vpijete do života, jaký pravděpodobně nikdy žít nebudete a naplní vás pokorou a klidem.

Je ale jasné, že bez dějových skoků by mohla tato filmová báseň zavánět nudou. Avšak pokud budete schopni se oddat upřímnému příběhu o svazku čistého člověka a země, zážitek vás nemine. Únor se nepodbízí velkými gesty a epickými scénami, v tom je jiný a tím vás uhrane. Zásluhu na tom samozřejmě nesou také velmi přirozené herecké výkony. 

Se sekcí Východní přísliby, v jejímž rámci LFŠ snímek Únor uváděla, se budou moci diváci od podzimu setkat v kině Edison a také skrze VOD tímto sálem provozované.

Foto: Variety.com

7.8.2021 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout