Fatální závislost na člověku. Divadelní adaptace románu Smrtholka je odlehčeným svědectvím o přijímání a pochopení ztráty (recenze)

Smrtholka v režii Lucie Ferenzové by mohla být docela jednoduše zařazena mezi tradiční, a snad i repetetivní díla z repertoáru malostranské scény. Svižná adaptace s těžkým motivem sebevraždy a jejich důsledků na nejbližší okolí je zábavná a zároveň trýznivě dojemná ve svém vyústění. Stejně jako řada dalších pro divadlo typických her. Její nasazení je ale dramaturgickým úspěchem a rozhodně patří mezi to nejlepší, co aktuálně Rubín nabízí. Je totiž rozdíl mezi inscenováním předlohy v rámci zavedeného vzoru a nalezením textu, který do rubínovského střihu skvěle zapadá.

Faulerová totiž ve svém díle bojuje se smrtí nejlépe, jak jen člověk může. Pomalu, dojemně, ale zároveň s notnou dávkou potřebného humoru, který je leckdy alfou a omegou vyrovnávání se se ztrátou. V Rubínu příběh působí přirozeně. Divák sleduje tápající hrdinku, která hledá smysl života a zároveň se ve vzpomínkách vrací do situací, kdy z jejího pohledu žití mělo větší smysl a bylo šťastné. Vytváří tak protipól ke své zemřelé sestře, která se, pro hrdinku z nepochopitelných důvodů, rozhodla i přesto ze světa odejít.

S hudebním podkresem, který jen podtrhuje přesné a skvělé obsazení inscenace, pluje pozorovatel dění od starostí příbuzných, přes rituály a hry až po střípky minulosti a momenty čistě zábavné, které si hoblují cestu k bránicím publika. Maska se fyzicky ale i v přeneseném smyslu postupně smývá a odhaluje přítomnou bolest, kterou brnkání na kytaru a navazování nových, byť možná jen platonických vztahů, zahání jen pozvolna.

Smrtholka je silné dílo, které ale v závěru nenechá nikoho na pochybách. Sestry Anita Krausová, Martina Jindrová a všichni muži v jejich životech v podání Petra Reifa vás rozesmějí, dojmou a navíc připomenou, že v koloběhu života je smrt momentem, ze kterého je třeba dělat si legraci tak dlouho, dokud nás nedožene. Jedině pak následná odvykačka nesebere zbytek našich dnů.