Obě polohy kolaborace předkládá ve svých pracích, technicky rozdrobených od malby přes objekty po video a site-specific instalace na padesát umělců spjatých s ateliéry Pragovky.

Výstava zasahuje galerijně pojaté přízemí a více experimentálně koncipované patro s členitými industriálními prostory. Foyer návštěvníky přivítá ryzími protiklady. Překotně zaznamenané životní okamžiky přetvořené do velkoformátových pláten nabízí Filip Černý. Vladimír Merta zase předkládá instalaci v podobě zrestaurovaných „prokopnutých“ obrazů nalezených na nedalekém bleším trhu.

Foto: Marcel Rozhoň

V pop-up prostoru se ke slovu dostává kupříkladu konceptuální výtvarnice Karíma Al-Mukhtarová, jež se ve výšivkách do skla vyjadřuje k zažitému střetu islámu a západní civilizace. Nedávnou sérií vzniklou během covidového roku se prezentuje Richard Nestler věnující se nostalgickým námětům z dětství stráveném v rozděleném Německu.

„Osobitá infantilita se ve vystavených dílech Veroniky Landy snoubí s pečlivě zvládnutou technologií,“ prozradila o malířce ředitelka galerie Lucie Nováčková. Zmínila, že další ze zastoupených autorů, Matouš Háša, posouvá vizualitu starých soch do současnosti a aktualizuje dávná poučení. Figura Ježíše je tak v jeho podání v postmoderní realitě oděna do značkového oblečení.

Foto: Marcel Rozhoň

Největší místnost nultého patra nazvaná Rear skýtá kupříkladu modernistické sochy s mystickým obsahem jedné z nejúspěšnějších rezidentek Anny Hulačové, nebo asambláže původně scénografky Daniely Klimešové, která sběratelské kousky zasazuje do nezvyklého kontextu na hranici vizuality zahraničních módních blogů a art brut stylu na straně druhé.

Přímo zhmotněním kolaborace je plátno Pavla Tichoně, jenž se inspiruje výtvorem své malé dcery, který je umístěn hned vedle umělcova obrazu. Do juxtapozice staví dvě výrazné politické persony spojené s někdejším a aktuálním režimem Zbyněk Linhart a Adam Štech, kteří odlišně zpodobňují Gustáva Husáka a Miloše Zemana.

Foto: Marcel Rozhoň

Přesun do horního podlaží slibuje podle kurátora výstavy Petra Vaňouse živelnější propojení autorů, kladoucí větší důraz na komunitu. Prostorám bývalé jídelny vévodí instalace Studený bufet – dlouhý jídelní stůl osazený vybranými pracemi oslovených výtvarníků, mezi nimiž nechybí Kryštof Kaplan, Matěj Hrbek nebo třeba Pasta Oner.

Postranní zákoutí hostí především videa či instalace tvořené z místního materiálu, ať už Martina Vlčka s cyklem Prometheus, či Jakuba Janovského, který se často ve své tvorbě obrací do nepříjemných vzpomínek na dětství a dospívání. Sociální zařízení provozních místností přetváří Lucie Nováčková do open work instalace Skoro jako lady Duchamp, aluze na autorův proslulý readymade Fontana. 

White Room představuje instalaci Půl/Pool Michaely Munzarové a Marcela Rozhoně vycházející z jejich nezrealizované společné přehlídky. Dvojice specificky reaguje na tamní vykachlíkovaný prostor, do něhož například ironicky včleňuje stylizované vzorníky bazénů z řetězce IKEA. Vybrané exponáty jsou opatřeny QR kódy, pod nimiž návštěvníci najdou rozhovory s danými tvůrci.

O výstavě promluvil kurátor Petr Vaňous v osmnácté epizodě podcastu KulTýden. 

Foto: Marcel Rozhoň

17.7.2021 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout