Nové výstavy v DOXu ohledávají krásu i pomíjivost života

Nové výstavy v DOXu ohledávají krásu i pomíjivost života 

Více o akci...

12kvě - 10říj celý den

, Poupětova 1

Sdílej:Sdílet na FBTweetnoutS  Ohodnoť


Život skýtá mnohá potěšení, ale neúprosně běží a ve výsledku je pomíjivý. Pražské Centrum současného umění DOX se po dlouhodobé uzávěře znovuotevřelo se třemi novými expozicemi. K vidění je debutová přehlídka pláten izolovaného malíře Siegfrieda Herze, skupinová výstava výtvarníků tematizujících marnost a částečně smrt či retrospektiva nakladatelství Meander zaměřeného na umělecké knihy pro děti.

Dvanáctý květen bylo letos prvním dnem, kdy se návštěvníkům zpřístupnilo Centrum DOX, které nabízí dlouho odkládané výstavy. Strůjcem dvou z nich je nový hlavní kurátor holešovické galerie Otto M. Urban, který dříve působil jako vedoucí sbírky moderního umění v Národní galerii.

První, co lze spatřit hned při vstupu do budovy nad pokladnou, je květinová instalace z dílny Eugenia Percossiho nazvaná Ztracený ráj, jež se zde nachází už od konce loňského roku. „Autorovou ideou bylo postupné vadnutí a usychání nádherných rostlin, které zračí jejich pomíjivost a marnost,“ vysvětlil Urban. Ke každé vstupence na výstavu dostane návštěvník květinu, u níž může doma pozorovat její zkázu.

Martin Mrkva: Vanitas. Foto repro: DOX

Velkolepá expozice Vanitas zahrnuje bezmála tři sta prací šedesáti šesti současných umělců. Otevírá ji instalace proslulého anonyma se sociálním cítěním Epose 257, kterou vytvořil během pandemie. Za těžkými černými závěsy s nádechem krematoria ukazuje barvami překypující koláž světských požitků a kontrastující lebky nebo smuteční kytice. Do díla je možné po nasazení přiložených návleků na boty i vstoupit.

„Vycházíme z tématu známém v evropském umění už od renesance, jímž je vanitas, tedy zátiší s květinou či lebkou, které se často prolínají. Pojem se objevuje ve starozákonní knize Kazatel, podle níž je ve veškerém lidském snažení jen prázdnota a marnost. Položili jsme si otázku, do jaké míry je tato otázka stále aktuální,“ řekl kurátor. Původně zamýšlený mezinárodní projekt, stavěný na zahraničních zápůjčkách, se během loňska ukázal jako těžko proveditelný, ve velkorysém prostoru tak diváci zhlédnou pouze díla domácích umělců, kterých je v tomto směru podle Urbana dostatek.

Dílo Matouše Háši odkazuje na neblahou událost migrační krize. Foto: Jan Slavík

Starší práce i díla vzniklá přímo pro výstavu, jež potrvá do 10. října, oscilují napříč žánry a technikami od převažující malby přes sochu až po video. Různé generace zastupují Krištof Kintera, Josef Bolf, Jan Švankmajer s manželkou Evou, Jiří Petrbok, Tereza Eisnerová, David Černý či například Jan Mikulka. „Řada lidí, kteří jejich práce měli možnost vidět, byli překvapení, jak pozitivně výstava navzdory očekávané sklíčenosti působí,“ doplnil Urban.

O lásce divákům vypráví jednatřicetiletý Siegfried Herz, který představuje na sto svých obrazů. „Před pěti lety vystavil své tři práce na zdejší výstavě Brave New World, které mě velice zaujaly. Dostat se k němu nebylo jednoduché, už dlouho žije ze zdravotních důvodů v klauzuře,“ uvedl Urban, jenž zároveň podotkl, že poskytnout tak velký galerijní prostor pro takřka neznámého výtvarníka nebývá obvyklé.

Akvarely, pracemi na papíře nebo malbami tvořenými kávou s technikou, již pečlivě tají, se protíná jiná optika našeho každodenního shonu, který Herz kvůli své osamocenosti příliš nepoznal.

Z výstavy O lásce. Foto: Jan Slavík

Klasické vzory míchá s popkulturou. Často cituje režiséra Davida Lynche, ale třeba i Amandu Lear. Právě umělcům, kteří ho inspirovali, věnoval samostatný soubor portrétů, ať už Ingmara Bergmana, nebo představitele německého expresionismu Fritze Langa,“ poznamenal Urban. Na jedné z neklidných, záměrně rozmazaných podobenek zachytil i obdivovanou feministickou spisovatelku Simone de Beauvoir, nebo z opačné strany zavražděnou hrdinku seriálu Městečko Twin Peaks Lauru Palmer.

Klíčovým motivem jsou pro něj osobní záležitosti, hluboké lidské emoce nebo utrpení, zvláště pak bolesti ženského pokolení, které vrcholí v poslední části výstavy, již si lze prohlédnout do 19. září.Na obrazech často nepoznáme, zda portrétovaný spí, umírá, nebo už je mrtvý. Problematiku spánku a nevědomí Herz spojuje s uměním přelomu devatenáctého a dvacátého století, k němuž odkazuje i v hudbě, které se věnuje coby skladatel,“ dodal kurátor.

Čtvrtstoletí existence dětského nakladatelství pod vedením Ivy Pecháčkové připomíná menší výstava Fenomeander v horní části DOXu. Původním nápadem kurátorky a nakladatelčiny dcery Emmy Hanzlíkové bylo ukázat čistě práce jeho kmenových ilustrátorů. Až umělecká ředitelka galerie Michaela Šilpochová vznesla návrh, že by si návštěvníci také mohli fyzické knížky osahat.

Publikace vzniklé pod hlavičkou Meanderu, ale i starší díla, jakým je například Dášeňka čili život štěněte z pera Karla Čapka, prezentuje úvodní instalace. „Nejstarší knížkou, kterou tu máme, je Byl jednou jeden domeček od Vojtěcha Preissiga z roku 1905,“ upřesnila Hanzlíková.

O patro výše pokračuje expozice se samostatnými ukázkami volné tvorby výtvarníků, ať už Viktora Pivovarova, Venduly Chalánkové, Jiřího Sopka nebo Evy Koťátkové, jež přímo pro výstavu připravila „schizofrenní a strašidelnou“ koláž s Ferdou mravencem, Pejskem a kočičkou nebo Zahradou Jiřího Trnky. „Známé příběhy propojuje s anatomickými knihami o různých nemocích či vadách nebo výchovnými příručkami z padesátých let,“ uvedla kurátorka.

Nástěnná malba čtveřice výtvarníků na výstavě Fenomeander. Foto: Jan Slavík

Závěrečný prostor patří velkolepé výmalbě z dílny Davida Böhma, Jiřího Černického, Jiřího Franty a Petra Nikla táhnoucí se přes tři zdi, která jakoby nedokončená pokračuje až za hranice instituce. Tato výstava zůstane přístupná do 29. srpna.

Foto repro: Siegfried Herz

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Další novinky z umění

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!