RECENZE: McCartney III se smířil se stářím, ale zůstává rockerem

RECENZE: McCartney III se smířil se stářím, ale zůstává rockerem70%

V pátek 18. prosince se ještě před letos poslední adventní svíčkou rozžhavila očekávání fanoušků Paula McCartneyho. Vyšlo album McCartney III, padesát let od jeho takto „domácí“ prvotiny McCartney I, čtyřicet od druhé. Přestože nejde o desku, která by člověka strhla na první poslech, nejen věrný posluchač Beatles a Paula McCartneyho může ocenit jeho pestrost a určitou příjemnou skromnost, která od hudebního „boha“ není samozřejmá.

Nebyl by to Paul McCartney, aby spal na vavřínech – a v době domácího přečkávání těchto nelehkých časů tím tuplem. Není tedy divu, že se osmasedmdesátiletý ex-Beatle pustil do práce s vervou jemu vlastní, která vyústila v album, které si nejen sám složil, ale na které taky nahrál všechny nástroje. Jednotvárné? Vůbec ne. McCartney si s jednotlivými písněmi vyhrál, každá má svůj styl. Nebál se mírného experimentování ani většího smíření se stárnutím, které u jeho posledního alba Egypt Station spíše chybělo.

McCartney III začíná čistým zvukem akustické kytary, která se v písni Long Tailed Winter Bird pomalu a jemně rozroste o basovou linku, plechovou rytmiku zatlumených strun a naléhavý, dokola se tázající zpěv. Pětiminutový otvírák v sobě nese napětí nezvednutých telefonů i efektní jednoduchost základního riffu. Na bicí se tu Paul, který je, jak oblíbený vtip z filmu Perný den napovídá, nejspíš právě ten lepší bubeník z Beatles než sám Ringo Starr.

Rock přichází s druhou skladbou Find My Way, pořadí písní tedy Paul vybral podobně jako u Egypt Station. Po zádumčivější přichází jednodušší „vypalovačka“ s nádechem modernosti při zpěvu v oktávách a falzetu, groovy rytmem a zábavnými breaky na bicí. Není divu, že právě tu vybrali jako hlavní singl z nové desky, který se objevil na YouTube v den vydání alba i s autentickým videe z nahrávání.

Střídání stylů pak album McCartney III doprovází až do konce. Nostalgické balady jako dvouakordovou Pretty Boys a mírně depresivní, ale smířlivou Woman and Wives vystřídá rocková Lavatory Lil a popovější Slidin. V té poslední taky Paulovi přišli na pomoc jeho kolegové z kapely - bubeník Abe Laboriel Jr. a kytarista Rusty Anderson.

Podobně jako u svého vůbec prvního sólového alba, které podobným způsobem nahrál před 50 lety, krátce po rozpadu Beatles a nazval ho prostě McCartney I, se ale Paul nebál experimentů a snahám přilnout více k hudbě dnešního světa. Tak jako se tehdy musel bavit s rozverno-podivnou Hot As Sun/Glasses/Suicide nebo potom o deset let později na McCartney II se skladbami jako Temporary Secretary, se teď vyžil třeba v osmiminutové Deep Deep Feeling. Zatímco její začátek připomíná svým důrazem na těžké beaty a opakujícím se zpěvem některé skladby moderního popu, skladba se promění do kontemplativního prolínání piana a hry s výrazem „emotion“ a tahanou elektrickou kytarou.

Jinak jde ale z alba slyšet určitá pohoda a domácí atmosféra Paulova studia v anglickém Sussexu. Třeba v pěkné skladbě The Kiss of VenusSnad je to právě tento pocit, proč je McCartney III spíš takové normální album, které ničím extra nevyniká. Ale možná to je právě to, co nám teď v těchto náročných časech pomůže se uklidnit. K tomu dopomůže i Paulovo smíření se životem, které z písniček sálá. V písni Woman and Wives jako zkušený starý muž přemítá nad těžkostmi života a radí, jak se s nimi vypořádat během „honění zítřků“. Hluboký hlas ovlivněný stářím sice občas střídají náznaky modernosti a falzet, ale to k jeho životu právě patří také.

Jako zázrak z McCartneyovského nebe pak o to víc působí poslední písnička na albu, Winter Bird/When Winter Comes. Do riffu z úvodní skladby alba McCartney III přidal Paul nahrávku z 90. let, dodnes nevydanou, takže najednou místo smířeného, i když moderního již mírně přezrálého muzikanta slyšíme mnohem mladší hlas plný energie a hravosti. Úplně si při ní lze představit, jak venkovan Paul spravuje plot, aby na slepice v zimě nemohla liška. Původně se mohla píseň dostat na tehdy připravované album Flaming Pie, nakonec si ale počkala na pravý čas, který zřejmě přišel až teď.

McCartney III je tedy album nepřevratné, ale přitom tak paulovské, jak jen může být. Klasičtější rockové skladby z něj se možná zaryjí do paměti možná jen krátkodobě nebo naopak až po dlouhé době. Modernější zvuky a vzpomínka na 90. léta splývají s McCartneyho písničkářstvím, ve kterém používá občas snadné akordové postupy, ale o to zajímavější melodii, jindy zase složité akordy a melodii prostou, ovšem krásně zapadající.

Je to zkrátka autentický Paul McCartney, který se v karanténě nenudí, ale hraje na nástroje, zpívá, nechá se natáčet a fotit a užívá si svého hudebního umu, dokud to ještě jde.

Foto: NME.com

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Další hudební novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!