Topolův román Citlivý člověk se v Divadle Kámen stal předlohou hned dvou představení. Poprvé diváky do Posázaví zavedla inscenace S citem, nová hra Poříčská madona byla uvedena teprve nedávno, ovšem bez účasti diváků. Poříčská madona čerpá sice ze stejné literární předlohy, nicméně ji nahlíží z jiného zorného úhlu, objevuje jiné tematické vrstvy a akcentuje další možné výklady díla. Divadlo Kámen tak pokračuje v dramaturgické lince posledních let, ve které se inspiruje předlohami z nejsoučasnější české literatury.

Herci Divadla Kámen často využívají i divácké hlediště jako hrací prostor. Ještě patrnější je proniknutí herců mezi diváky právě u Poříčské madony, kde má hlediště uzpůsobenou stolkovou podobu a má stejnou důležitost jako samotné jeviště. Jak v tomto prostředí vypadala premiéra bez diváků?

"Byl to bizarní večírek," hodnotí atmosféru neobvyklé premiéry režisér Petr Odo Macháček, "Jsem rád, že je na světě nová hra. Děkuju všem účinkujícím, že do toho šli naprosto naplno a zároveň s citem, děkuju všem třem přihlížejícím, že byli krásně otevřené mysli. Ale jinak šílenství. Těším se, až budeme hrát s diváky i se zvláštními hosty. Přislíbenou máme účast básníka a teoretika umění Miloše Horanského, teatrologa Jana Císaře, historika umění Jakuba Syneckého, věříme, že se objeví i autor románu Jáchym Topol."

Na otázky k novému představení nám odpovídal režisér Petr Odo Macháček.

Proč se právě román Citlivý člověk stal předlohou hned dvou představení? Co Vás inspirovalo k tomuto výběru?

Myslím, že většina románů obsahuje tolik motivů, že se nemohou vejít do jedné ani do dvou či tří her. Citlivý člověk by se nevešel ani do deseti her. Abychom ale nebyli extrémističtí, uděláme zatím jen dvě... A proč právě Citlivý člověk? Je to vynikající kniha, ve které se krásně pere uměleckost s lidovostí a rafinovanost s prostotou. Při čtení chvílemi nadchává a chvílemi naštvává. Doslova si říká o reflexi, o protažení do jiné umělecké formy, zároveň také o protest. To vše se snažíme naplnit.

Obě hry spojuje zajisté prostředí Posázaví, do kterého je Topolův román ukotven. V čem je ovšem nová inscenace jiná od představení S citem?

Každá z těch her je jiná – stylem divadla, vizuálně, pojetím prostoru, a hlavně tematicky. Obměnili jsme většinu herců, hry tedy není vůbec nutné vidět v daném pořadí. Ano, bájné Posázaví je podstatné v obou hrách, ale i k němu se přistupuje pokaždé jinak – jednou je pojímáno jako zoufalý zablácený kraj, podruhé jako břehy velkolepého veletoku lemované posvátnými kostely se svatými obrazy.

Najdou v nové hře diváci jasnou linii návaznosti na předchozí počin, a nebo fungují obě představení v podstatě nezávisle na sobě?

Spojujícím prvkem je postava Světlany, jakési posázavské bohyně, dokonalé dívky a ženy, která "je kamarádka každýho v tom bahnivým kraji, doslova každýho". Zatímco v první hře Světlana opouští své dosavadní dlouhodobé zaměstnání (pracovala v oblíbeném růžovém, navoněném borďásku) a chystá se na svatbu, ve druhé hře zažije jakési zvěstování – a natěšená i s obavami očekává setkání s oplodňujícím Duchem.

Jáchym Topol se také několikrát účastnil repríz představení S citem. Přiblížíte nám jeho první reakci? Co říká na Poříčskou madonu?

Několika představení S citem se nejen účastnil, také připojoval autorská čtení. Nevím, co přesně se mu na tom líbí, ale něco snad ano, chodí k nám a zve k nám své přátele. Poříčskou madonu ovšem ještě neviděl: zatím jsme hráli jen interní premiéru bez diváků, čekáme, až nám ministři dovolí hrát divadlo normálním způsobem.

Foto: Kristýna Suchá

13.12.2020 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout