Helfštýn

Ve zdech monumentální zříceniny hradu Helfštýna můžete za úplňkových nocí spatřit velkého černého psa, který se prohání nádvořími, hrabe v zemi a vyje. Jedná se prý o bývalého helfštýnského pána, loupeživého rytíře Friduše z Lindavy, jenž během svého života přepadal pocestné široko daleko. Za své hanebné činy tak dodnes musí na hradě strašit a hledat naloupené poklady.

Také helfštýnská hradní studna je spojena s temnými silami. Podle pověstí je dílem čerta, kterého si na pomoc povolal zoufalý helfštýnský pán, když se ani po velkém úsilí nedařilo studnu lidskými silami vykopat. Čert slíbil dílo dokončit do ranního kokrhání, pán z Kravař se mu za to ale musel upsat vlastní krví. K ránu, vida, že dílo nestíhá, začal čert skupovat všechny kohouty ze širokého okolí. Jen na jednoho zapomněl – toho, kterého v kapli ukryla hradní paní, aby tak manžela zachránila. Při východu slunce kohout zakokrhal a hradní pán byl díky chytrosti své ženy opět volný.

Hrad Helfštýn. Foto: Andrea Morkusová

Velké Losiny

Na zámku ve Velkých Losinách kdysi žila Meluzína – krásná víla, která se jedenkrát za týden měnila v bytost s napůl lidskou a napůl rybí či hadí podobou. Zamilovala se do zámeckého pána a pod podmínkou, že manžel nikdy nebude pátrat, co se s ní každý sedmý den děje, se brzy slavila velká svatba. Zanedlouho se jim narodil i krásný syn a jejich štěstí nic nebránilo. Manžel však jednoho dne svou zvědavost neovládl – sedmého dne pohlédl klíčovou dírkou do komnaty právě ve chvíli, kdy se mladá paní ve své rybí podobě koupala. Druhý den se mu ukázala naposledy, aby mu v hořkých slzách vyčetla, že svůj slib porušil a následně zmizela i s dítětem. Občas se prý ale vrací a návštěvníci losinského zámku mohou její nářek v podobě kvílení větru v komínech zaslechnout i dnes.

Zámek Velké Losiny. Foto: Michal Bjalek, CC BY-SA 3.0

Jánský vrch

Pod kopcem, na kterém se v Javorníku vypíná zámek Jánský vrch, kdysi pásával stádo koz chudý sirotek Gideon. Když si jednou sám pro sebe postěžoval na svůj nuzný osud, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním myslivec v zelené kamizole a ptal se, proč tak naříká. Chtěl bych bydlet na zámku, odvážil se chlapec odpovědět. Cizinec se zasmál a odpověděl, že pokud mu vlastní krví podepíše smlouvu, může se chlapec hned zítra hlásit na zámku o místo zahradníka. 

A tak se i stalo. Biskup, který tehdy zámek spravoval, si nového příchozího rychle oblíbil a pro jeho chytrost ho poslal na studia. Po návratu se stal Gideon správcem a panství pod jeho vedením jen vzkvétalo. Svému osudu ale stejně neunikl. Jedné bouřlivé noci si pro něj čert přišel a od té doby ho již nikdo nikdy nespatřil.

Zámek Jánský vrch. Foto: Kankovaa, CC BY-SA 4.0

Plumlov

Na skále nad rybníkem u zámku Plumlov můžete dodnes spatřit kámen připomínající sedící ženu. Podle pověsti se jedná o zkamenělou zámeckou paní, která tak byla potrestána za krutost a pýchu. Za svého života paní vynikala mimořádnou šikovností s jakou dovedla vyšívat, plést a háčkovat a ze všeho nejraději svá díla porovnávala s ostatními a přesvědčovala se, že se jí nikdo nevyrovná. 

Jednoho dne jí ale manžel pověděl o dcerce kováře, jejíž výšivka je ještě hezčí než ty její. Paní ji proto hned pozvala na zámek a zadala jí tři úkoly. Děvče se s radostí pustilo do práce a první dva úkoly na výbornou splnilo. Ten třetí, vyšít za den a noc stuhu, která by omotala celý zámek, ale nikdo na světě splnit nemohl. Děvče se ze zoufalství na stuze oběsilo a zámeckou paní proklelo, aby se stala kamenem, protože srdce z kamene už má. Když pak paní jednoho dne opět seděla na skále nad rybníkem a pletla, vypadlo jí klubíčko z rukou. V tu chvíli se před ní objevil pohledný muž a klubíčko jí s úsměvem podal. Jakmile se ho však dotkla, zkameněla. 

Zámek Plumlov. Foto: Jiří Komárek, CC BY-SA 4.0

Brníčko

Romantickou zříceninu hradu tyčícího se na kopci nad obcí Brníčko prý obcházel přízrak bývalého pána Tunkla. Ten se kdysi rozhodl na panství vybudovat velkou soustavu rybníků a rozmnožit tak svůj majetek. Pán to byl ale krutý a nelítostný a tak své poddané dřel z kůže a neměl s nimi žádné slitování. Dlouho to tak šlo dále, rybníky přibývaly, ale trpělivost lidí jednoho dne přetekla. Než se stráže zmohly na odpor, nenáviděného pána poddaní ztloukli tak, že zanedlouho zemřel. Za své hrozné činy pak po smrti musel orat hráz Podhrázského rybníka, zapřažený do ohnivého pluhu, který popoháněli čerti. Ze zakletí prý Tunkla svou dobrotou vysvobodila jeho žena, která až do své smrti rozebírala hráze rybníků a kamení roznášela zpět do okolí.

Zřícenina hradu Brníčko. Foto: Lehotsky, CC BY-SA 3.0

A co vy, máte také nějakou svou oblíbenou pověst? Dejte nám vědět pod článkem na sociálních sítích nebo se podívejte na předchozí díly našeho seriálu, které se věnovaly pověstem z Libereckého kraje, Českého ráje, středních Čech, Moravskoslezského kraje a jižních Čech.

Úvodní foto: Andrea Morkusová

19.11.2020 | Andrea Morkusová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout