RECENZE: AC/DC mají pořád šťávu. Na Power Up jim to šlape stejně jako kdysi

RECENZE: AC/DC mají pořád šťávu. Na Power Up jim to šlape stejně jako kdysi85%

Když se začaly množit minulý rok neověřené zprávy o tom, že se AC/DC vrátí ve staré sestavě v čele s Brianem Johnsonem, byl toho plný internet a fanoušci zpozorněli. Kapela dlouho mlčela, ale v říjnu to konečně prasklo. Nová deska Power Up vyšla 13. listopadu, obsahuje dvanáct skladeb a šlape jako za starých časů.

Zpátky ke kytaristovi Angusovi Youngovi se vrátil zpěvák Brian Johnson, a to po čtyřech letech od chvíle, kdy mu lékaři pohrozili ztrátou sluchu, pokud bude dále koncertovat. Po stejné době hlásí návrat i baskytarista Cliff Williams a také rebelský bubeník Phil Rudd, jehož pohnutá historie spojená s problémy se zákonem je dost možná pryč. Zbývá už jen pátý člen, Angusův synovec Stevie a jsme kompletní. Čtyřicetiminutová pecka nazvaná Power Up míří k vašim ušním bubínkům.

Už od prvních tónů je vám to jasný. Tohle bude řežba. Přesně taková, na jakou jste se těšili. A když se ozve hlas Briana Johnsona, husí kůže nabíhá. Vstáváte ze židle a je hotovo. Něco na tom zní jako staré známé časy a něco je proklatě nové. A to je onen masterpiece. Elektrikáři nezklamali.

Stěžovat si na novinku nemůžeme a co víc, ani nechceme. Má to ten říz, který byl potřeba. Jestli to takhle umí dělat ještě někdo, třeba i mladý? Jasně, že umí! Ale AC/DC jsou jenom jedni, už nikdy další nebudou. A přesně to po nich chceme. Nepotřebujeme politicky hodnotné angažované texty. Chceme jen energii, která nás hodí do pohody, donutí vstát z gauče a trochu si zatrsat jako to dělá Angus. Růžky a studentská uniforma, noha k noze s kytarou přes celé pódium.

Hluchota nehluchota, Johnson se do toho prostě opírá a vráží do zpěvu všechno. K tomu Angus se svými riffy, které pořád fungují, protože jak už bylo řečeno, jste na nohou. A čtyřicet minut se nezastavíte. Což napoprvé opravdu oceníte, ale podruhé už Power Up trochu postrádá dynamiku. Dvanáct nabušených songů bez náznaku polevení se začíná tak trochu slévat do jednoho a ano, každý zvlášť má nepopiratelné kouzlo, ale v řadě za sebou se krapet ztrácí to lepší z nich. 

Na vrchol desky aspiruje Shot In The Dark, která spatřila světlo světa jako první. Tohle rozhodně nebyl výstřel do tmy a druhý den po poslechu se s tou melodií vzbudíte v hlavě. Sekunduje jí Demon Fire s chytlavým, typicky angusovským riffem a když uslyšíte začátek Wild Reputation, i polohluchý by dokázal přiřadit ten kytarový zvuk. Rukopis se prostě nezapře. Abychom přetočili kazetu na začátek: úvodní Realize je otvírák roku. 

Pořád jim to hraje dobře. Stará dobrá sestava se starým dobrým zvukem, který už funguje pěknou řádku let. Zrovna to může být jeden z prvků, který budou kritici nové desce vytýkat. Že to není nic nového. Mělo by ale být? Nové melodie mají pořád šťávu, podupávání nohou se dostaví do minuty, prostě nejde odolat. V tohle je jejich mistrnost a pořád fičí dál. Po dálnici do pekla. A my s nima.

Foto: Z videoklipu AC/DC: Shot In The Dark

Názor informuji.cz: 85%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Další hudební novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!