Který snímek s vaším otcem si pouštíte nejraději?

Rozmarné léto. Pro jeho pohodovou atmosféru, pro vzpomínky na dobu natáčení, pro Vančurův jazyk dokonale převedený do filmové řeči.

Rudolf Hrušínský ztvárnil řadu dalších nezapomenutelných rolí a některé hlášky jeho postav takřka zlidověly, jmenovitě z Dobrého vojáka Švejka či Vesničko má, středisková. Řekl byste, že je některá z jeho úloh naopak neprávem opomíjená?

Tichá bolest. To je vynikající film, který neprávem zapadl, protože měl premiéru krátce po listopadu 1989, kdy diváci měli jiné starosti a zájmy než chodit do kina. Myslím si, že děda Kadavý, jak ho napsal Jiří Křižan a ztvárnil táta, je jednou z jeho nejlepších rolí vůbec. Reflektuje jeho životní postoj a názory na dobu komunismu a padesátá léta.

Z natáčení filmu Vesničko má, středisková. Foto: archiv Jana Hrušínského

Není příliš známé, že ve čtyřicátých letech sám natočil dva filmy – drama Jarní píseň a westernovou parodii Pancho se žení. Proč už se poté k režii a scenáristice nevrátil?

Táta by asi dál filmy režíroval, ale bohužel přišel únor 1948 a zestátněný film už mu žádnou další příležitost k režii nenabídnul. Myslím, že ho to mrzelo.

Se svým otcem jste si společně zahráli v osmi filmech, mimo jiné v Kachyňově romanci Lásky mezi kapkami deště. Jaké to bylo, být s rodičem na place?

Možná těch společných natáčení bylo víc, nikdy jsem je nepočítal. Ale třeba Pavlíčkova a Bělkova inscenace Smrt Sokratova nebyla v televizi nikdy vysílána. V každém případě jsem se vždycky na natáčení s tátou těšil a užíval jsem si, že jsme mnohem intenzivněji spolu. Nejvíc v tomhle smyslu vzpomínám na televizní film Evalda Schorma Lítost. Hráli jsme otce a syna a před kamerou jsme si povídali o věcech, na které jsme v reálném životě neměli čas.

Rudolf Hrušínský (druhý zleva) ve snímku Studujeme za školou. Foto: archiv Jana Hrušínského

Rudolf Hrušínský byl jedním z našich nejobsazovanějších herců, natáčel i několik filmů ročně vyjma počátku normalizace, kdy byl kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov několik let bez angažmá. Vy jste té době coby náctiletý studoval na konzervatoři. Jak na tato léta s otcem, který měl tehdy zakázanou činnost, vzpomínáte?

Víte, zakázat špičkovému herci, jakým táta byl, hrát, je něco jako psychická vražda. Táta tehdy zákazy práce, kterou uměl a miloval, odnesl několika těžkými infarkty a trvale poškozeným zdravím. Nebýt komunistického pronásledování, kterému byl vystaven, mohl by pravděpodobně žít o několik let déle. Bolševici beztrestně zkrátili život mnoha lidem v téhle zemi, pokud přímo nevraždili jako v padesátých letech minulého století. Měli za to být potrestáni.

Nedávno jste se dvěma spoluautory zpracovali život vašeho otce do knižní podoby, v níž přinášíte i „zákulisní“ informace z herecké dráhy a soukromí. Jaké různé historky v publikaci Rudolf Hrušínský – 100 rozmarných lét čtenáři najdou?           

Když jsme připravovali knihu Rudolf Hrušínský – 100 rozmarných lét, vybavovalo se mi mnoho historek, na které bych jinak málem zapomněl. Možná si vzpomenete, že ve filmu Jiřího Menzela Slavnosti sněženek hrál táta skoro celou roli v malém zeleném kloboučku. Málokdo ví, jakým způsobem k němu přišel. Během prvního natáčecího dne sledoval celé dění spisovatel Bohumil Hrabal a na závěr celodenního natáčení řekl tátovi, že se mu velmi líbí, jak ke své roli přistupuje, smeknul před ním svůj klobouk, podal mu ho a z Hrabalova klobouku se rázem stal klobouk Jarina France a Rudolfa Hrušínského.

Ke stejnému filmu se váže i moje další vzpomínka: 10. listopadu 1982, kdy zemřel Leonid Brežněv, se v Kersku natáčela scéna, během níž myslivecká společnost veze na valníku mrtvé divoké prase. Herci si při jednom záběru neodpustili malé zadostiučinění a nad mrtvým čunětem začali na valníku zpívat internacionálu. Až Slavnosti sněženek zase někdy uvidíte, tak si na to při této scéně vzpomeňte.

Z natáčení filmu Slavnosti sněženek. Foto: archiv Jana Hrušínského

V knize také popisujeme situaci, která hodně vypovídá o sedmdesátých letech – v době začátku normalizace prudce klesla úroveň dramaturgie Národního divadla a vyměnili se i herci ve velkých rolích, do nichž byli obsazováni tzv. angažovaní umělci. Tátu jsme tak najednou mohli vidět v mizerné hře Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci, kde mu byla přidělena epizodní záporná role hostinského, zatímco hlavní úlohu zapáleného komunisty Budečského hrál stejně zapálený komunista Josef Mixa.

Hned na začátku hry je scéna v hospodě, kde táta soudruha Mixu přivítá slovy: ‚Na tebe jsme tady čekali, ty paznehte.‘ Národním divadlem v tu chvíli zaburácel obrovský potlesk. Po konci představení přišel v zákulisí za tátou režisér Otomar Krejča, který se byl podívat na premiéře, objal ho a řekl mu: ‚Rudlo, ty si mi udělal takovou radost, jakou jsem už dlouho nezažil.‘ Druhý den vedení Národního divadla tátovi roli odebralo a obsazen byl komunista Jiří Dohnal. Potlesk ve zmíněné scéně už nikdy nezazněl.

Jak moc se do výsledné podoby knihy promítly emoce a osobní zážitky?

Je to kniha o mém tátovi, takže práce na ní nemohla být neosobní. Bylo krásné trávit zase tolik měsíců s rodiči, kteří zemřeli už v devadesátých letech. Štěstím bylo, že jsem ke spolupráci přizval dva spoluautory – Nikolu Hrklovou a Jana Balcara – se kterými jsme nad knihou trávili od poloviny března dvanáct hodin denně, a to doslova. Když jsme koncem srpna knihu odevzdávali do tiskárny, zdálo se nám, že se loučíme s kusem svého života.

Z knihy Rudolf Hrušínský – 100 rozmarných lét. Foto: archiv Jana Hrušínského

Pamatujete si na nejlepší radu do života, kterou vám otec dal?

Když jsem byl malý kluk, vyvezl mě v lodičce doprostřed řeky Lužnice, pomalu mě spustil do vody a musel jsem sám plavat. Od té doby vím, že nechce-li se člověk utopit, musí ve všem plavat sám.

Foto: Divadlo na Jezerce

16.10.2020 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout