Tvorba Thomase Vinterberga už několik dekád bezpochyby patří mezi nejzásadnější díla skandinávské kinematografie pracujících s nepříjemně vyhlížejícími sociálními tématy. Nadto Vinterberg společně s Larsem von Trierem patří mezi zakládající členy filmařského hnutí Dogma 95, jehož cílem bylo navrácení se k čistotě, tradičnosti a důrazu na narativ a postavy filmu. Rodinnou oslavou (1998) počínaje Vinterberg rozvíjí zmíněnou tradici, přesto však záměrně některá předepsaná dogmatická pravidla záměrně porušuje, čímž jen dokazuje nemožnost chápat film jako umění skrze limity experimentace.

Chlast podobně jako předešlá Komuna (2016) nebo brilantní Hon (2012), se kterým jej pojí i přítomnost dánského herce Madse Mikkelsena, nabízí vtahující pohled do severské společnosti, respektive komuny. Sociální dramata načichlá sarkasmem, hořkostí a častou bezvýchodností tak typická pro Vinterberga, tentokrát otevřeně okořenil trochou alkoholu, na němž vystavěl základní teoretický rámec příběhu.

Čtveřice stárnoucích středoškolských učitelů potácejících se na hraně existenciální krize a vyhoření se rozhodne explicitně inspirovat teorií norského psychiatra Finna Skårderuda. Ten totiž ve své tezi hovoří o přirozeném a životním nedostatku v nízké hladině alkoholu v krvi, která by podle něj měla pravidelně dosahovat asi půl promile. Jakmile se určená hladina dodržuje jedinec následně vykazuje jednoznačně zvýšené kvality na výkonnostní, komunikační a kreativnější rovině. Ústřední čtveřice se tedy odhodlá ověřit teorii v praxi experimentálním užíváním alkoholu v jakékoliv formě jen a pouze v pracovní době.

Modelově vystavěné drama sice od počátku jasně udává potencionálně destruktivní směr, avšak předvádí tak svěže civilní a upřímnou cestou k prozření. Přestože nutně nedochází k nalezení odpovědí na palčivé otázky odkazujícím k reflexi dánské společnosti a jeho vztahu k alkoholu ani nedochází k jakékoliv protialkoholické agitaci, Chlast bravurně navozuje pomíjivé a euforické momenty, v nichž člověk až omamně halucinuje nad pocitem, že vyzrál na život. Takových obrazů Vinterberg dosahuje ve spolupráci s neskutečně sugestivní a naturalistickou kamerou Sturla Brandth Grøvlena, v níž hravě připodobňují pohyb kamery k pocitu opravdové intoxikace.

Nadto, Vinterberg se spoluscenáristou Tobiasem Lindholmem i přes depresivnější tón umně balancují na hraně dramatu a komedie. Vrcholem situační humoru jsou bezesporu sekvence hýřící prázdnými sklenkami, živelnými promluvami ke studentům a hrdiny jako vytržených z okovů prázdnoty středního věku.

Příběh se však nejdůrazněji soustředí na nejvýraznějšího ze čtyř učitelů – Martina v podání neutuchajícího talentu Madse Mikkelsena, který dodává charakteru na přirozenosti a až neuvěřitelné živelnosti. Zejména finální omamnou taneční scénou, v níž svým charismatickým projevem příjemně neguje jakýkoliv sentiment, přestože navazuje na vážnější zakončení příběhu. Závěrečná scéna za tónů popové hitovky What A Live od Scarlet Pleasure tedy působí nejen jakýmsi příznačným dodatkem, nýbrž i skvělým dovětkem o poselství, že život je potřeba si užívat každým douškem.

Foto: Film Europe

Kdy a kde dávají film: Chlast

12.10.2020 | Šimon Svoboda Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout