Nová adaptace světoznámé novely z konce 19. století, jež pojednává o oživlé loutce z dílny osamělého a nemajetného tesaře Geppetta, který pojme dřevěného chlapce za svého syna, důsledně zachovává schéma literární předlohy. Tvůrce Garrone nevynechává žádnou z důležitých událostí, které pouze nepatrně modifikuje.

Původní pohádka je nabitá postavami, s nimiž se Pinocchio potkává po útěku ze školy a které protagonistu buď podvádějí a zrazují, nebo naopak přibližují zpět k jeho „otci“, a množstvím detailů, kvůli nimž může být příběh pro malého diváka zmatečný a těžko čitelný.

Na rozdíl od několika předešlých reduktivních verzí se poslední film rozkládá na úctyhodné více než dvouhodinové stopáži, která se snaží zachytit veškeré nuance. Za následek má však velkorysý prostor nedostatečné rozvedení jednotlivých zvratů v zápletce a rychlé přecházení od jednoho k druhému. Přílišná kvantita nastíněných příhod tak ubírá na kvalitě výsledné podoby.

Garonneho záměrem prý bylo nastolit pochmurnou náladu a satirické vyznění originálního Collodiho románu. Jeho plán je ve snímku znatelný zejména výpravou, kostýmy, soundtrackem a zastřenou barevností scény.

Zamýšlená jízlivost se však kamsi vytratila v nevýrazném scénáři, v němž se často objevují iritující opakující se repliky a zbytečné klišovité věty. Ještě více jej ubíjí neslané nemastné hraní představitelů, kteří do projevu nevnášejí pocity a do promluv žádné zabarvení.

Výjimkou je docela uvěřitelný Roberto Benigni, mimo jiné držitel Oscara za titulní úlohu v romanci Život je krásný, jenž věrně ztvárňuje dobráckého a obětavého Geppetta. Shodou okolností sám před osmnácti lety natočil vlastní, nepříliš povedený remake, kde si dokonce zahrál ústřední charakter.

Loňský Pinocchio se pohybuje na pomezí rozvleklé a špatně stravitelné pohádky pro děti a suchopárného a monotónního melodramatu pro dospělé publikum.

Foto: 01 Distribution

Kdy a kde dávají film: Pinocchio

2.10.2020 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout