Michael v podání Jima Parsonse hostí ve svém bytě narozeninovou oslavu dlouholetého kamaráda Harolda. Osm gayů z různých prostředí, s různými osobnostmi, názory a humorem se tak protne na jednom místě v jeden večer. Ve většině případů jsou dlouholetými přáteli, znají se do morku kostí, ale přijde tentokrát přijde někdo navíc. Alan zná hostitele od vysoké školy a najednou se zjeví po letech. Ale je úplně jiný než všichni ostatní hosté.

Desky se točí, cigarety kouří a sklenice nikdy nejsou prázdné. Večírek se rozjíždí a nálada je přesně taková, jaká má mezi starými přáteli být. Všichni ale mají ve svých životech strasti, které postupně vyplouvají v průběhu večera napovrch. Trapnost s příchodem Alana roste do závratných rozměrů, a i na jejím provedení je vidět, o jak mistrný snímek se jedná.

Na další povídání je třeba se trochu opít a přijde čas na hru. Rozproudit večer mají telefonní hovory směřované lidem, které účastníci večírku v životě doopravdy milovali. Kousavé komentáře oslavence Harolda se ukážou jako rozbuška k nezapomenutelnému večeru, při němž na nikom nezůstane nit suchá a všichni se sobě navzájem dostanou až na dřeň.

Kamera je uhrančivá od prvního momentu. Na jazyku cítíte cigaretový kouř a máte ho plné plíce. Do toho se na plátně roztočí deska a ozve se hlas Ermy Franklin. Vítejte New Yorku na konci zlatých šedesátých! Veškerá estetika a kostýmy jsou naprosto dotažené a doplňují atmosféru dané doby. Nemluvě o bytě, v němž se celý příběh odehrává. 

Generaci, která hru Marta Crowleyho nezaznamenala v době své největší slávy, tedy v sedmdesátých letech, může být právě její nové zpracování velmi blízké a je jasné, že příběh oslovuje i dnes. Jedním z hlavních faktorů je právě sounáležitost, kterou lze k postavám pociťovat. Jsou tak dokonale napsány, že dokážou promlouvat i po padesáti letech a se stále stejnou intenzitou. Různost charakterů a jejich komplexnost, která se naprosto vyhýbá šablonovitosti dodává filmu dynamiku a neustálé přestřelky, ať už vtipné či vážné, udržují diváka stále ve střehu. Především ve vztahu Michaela a Donalda je zobrazena přesně ta intimita a problémy, s nimiž se více či méně potkává každý z nás.

Velká část filmu je založena na dialozích a pořád se něco děje. Ale i přes to jasné, že mlčení umí vydat za tisíc slov, a právě například scéna ploužáku na balkoně je toho jasným důkazem. Nevyřčené je zde velmi důležitou složkou. Naskakuje husí kůže a problémy postav najednou na diváka dopadají plíživě, ale zároveň je znatelná jejich tíha. To je možné především díky téměř mistrným hereckým výkonům. Z tváří bylo možné číst všechny emoce, strasti i radosti a prokousávat se tak k postavám ještě o trochu více.

Z toho plyne, že obsazení se prostě povedlo. O malý stupínek nad svými kolegy ale stojí Jim Parsons, který svoji postavu naprosto žádným způsobem nekarikaturizuje a pojímá ji komplexně a autenticky. Oproti tomu se v jistých momentech, především v začátku filmu, v případě Andrewa Rannellse v roli Larryho může zdát chvílemi jeho snaha až přehnaná a těžko uvěřitelná. Tento dojem ale rychle vyšumí a vy s partičkou nakonec vplujete přímo do fenomenálního večírku.

Scénář má co říct i dnes a je možné, že i po dalších padesáti letech se noví diváci budou stále schopni ztotožnit s partou přátel, kteří nejsou dokonalí, a právě to je jejich výhra. Čas s Kluky z party si užijete a bude vás bavit celé dvě hodiny. A jednou si určitě vzpomenete na atmosféru snímku a pustíte si ho znova.

Fotografie: www.vox.com

Kdy a kde dávají film: Kluci z party

1.10.2020 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout