Virtuální epocha

Technologie virtuální reality se zrodila v sedmdesátých letech minulého století a své užití nalezla především ve videohrách. Postupem času však pronikla i do světa filmu, i když velmi pomalým tempem. Mnozí filmaři spatřují ve „VR”, jak se technologii obvykle přezdívá, způsob, jak oživit kinematografii.

Názory tvůrců na virtuální realitu však nejsou zdaleka tak jednotné. Zatímco jedni v ní vidí budoucnost filmu, druzí tuto technologii kritizují za to, že diváky uzavírá v pomyslné bublině, a ti pak nemohou sdílet své zážitky s ostatními, jak je tomu kupř. v tradičním kině. Jen pro zajímavost – jde o obdobnou kritiku, jakou jsme před lety mohli slyšet na účet Netflixu a jiných streamovacích platforem.

Přes veškerou kritiku je patrně, že technologie VR boří hranici mezi filmem a divákem i jiným způsobem než pověstným prolomením čtvrté stěny ve stylu Annie Hallové a rovněž umocňuje divákův prožitek. Kombinace příhodná pro celou řadu filmových žánrů.

Nové technologii se začínají přizpůsobovat i filmové festivaly, mezi nimi i benátská Mostra, jež vytvořila kategorii VR Expanded pro filmy využívající virtuální reality. Mezi promítanými snímky na letošním ročníku byl i animovaný film režisérky Fabienne Giezendanner Deamin’Zone či vzdělávací film Kinshasa Now belgického režiséra Marca-Henriho Wajnberga. Jen dva příklady z desítek hraných, animovaných či dokumentárních filmů, které v posledních letech vznikají.

Problémové natáčení

I když podle Wajnberga je technologie VR důležitou inovací na poli filmového průmyslu, má i svá úskalí, ať už při samotném natáčení, nebo během postprodukce. „Při natáčení musí kamera zůstat na místě, její pohyb by pak u diváků způsobil nevolnost. Jakmile režisér přichystá scénu, musí se jít schovat, aby nebyl vidět v 360stupňovém záběru kamery. Obraz se tak natáčí bez přítomnosti a případných zásahů režiséra, a jeden záběr se proto točí mnohokrát,” popisuje filmař.

Problémy mohou nastat i ve střižně, jak zmiňuje Wajnberg: „Jsem extrémně závislý na svém technikovi, který díky Stitchingu dokáže přirozeně ‘napojit’ jednotlivé obrazy. Z technického hlediska je to pro mě nepochybně zajímavá zkušenost… ale jako pro filmaře je to frustrující, když nerozumím vlastní práci.” Režisér dodává, že veškeré změny v postprodukci jsou nesmírně složité a nákladné.

Klady ale do značné míry převyšují zápory, alespoň dle Wajnberga. Technologie virtuální reality se mimochodem ukázala být mocným vzdělávacím nástrojem. Díky možnosti volby pohledem mohou diváci ovlivnit děj, což je následně vynikajícím podnětem k diskusi se žáky a studenty.

29.9.2020 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout