„Tak hlavně, že má člověk práci,“ končí angažovaná inscenace Hrdinové kapitalistické práce odkazem na současný diskurz, který klade důraz na relativně vysokou míru zaměstnanosti v Česku (před příchodem pandemie) a na mnohdy otřesné podmínky na pracovišti, kde není výjimkou porušování zákoníku práce, nebere zřetel.

Scenárista a režisér Michal Hába vychází z velké části z textu investigativní reportérky Saši Uhlové. Ta se před více než třemi lety rozhodla prozkoumat zaměstnanecké poměry v nemocniční prádelně, vodňanské drůbežárně, továrně na žiletky a na sladidla, pokladně v supermarketu či v třídírně odpadu. Na místech, kde lidé pracují za minimální mzdu a jsou nuceni brát přesčasy. Často jde o osoby v pasti exekucí nebo vážné nemoci, pro něž je téměř nemožné vydobýt si lepší postavení.

Minimalistickou scénu tvoří jen poutač s titulem hry, který mění barvy podle převládající ideologie – rudá reprezentuje socialistického hrdinu, modrá se žlutou hvězdou asketického dělníka pod vlajkou EU. Na jevišti figurují čtyři herečky, které jsou všemi postavami zároveň. Pravidelně se střídají v replikách, a stávají se tak buď utajenou pisatelkou, nebo jedním ze skutečných podhodnocených pracovníků.

Fungují i jako zástupné symboly vykořisťování, přetvářky a hněvu prostřednictvím nasazené hlavy rozesmátého i zasmušilého emotikonu nebo převleku kuřete, či naopak komfortu vyšší vrstvy, která „neviditelné lidi“ ignoruje, když jsou oděné do nablýskané luxusní róby.

Z inscenace Hrdinové kapitalistické práce. Foto: MDP

Hába přesahuje dokumentární předlohu a nezdráhá se tnout také do tematiky odborů, lidských práv nebo důsledků koronakrize – v tomto směru předkládá pozoruhodnou paralelu s nejmenovanou herečkou, která se během nouzového stavu začala živit jako pokladní.

Ve hře divákům skrze protagonistky pokládá nepříjemné, avšak potřebné otázky. Proč jdou lidé ochotní se nechat od zaměstnavatele zneužívat? Existuje východisko a lze vůbec dosáhnout změny?

Tím vším následuje stopu německého dramatika Bertolda Brechta, který divadlo pokládal za nástroj politické aktivizace publika, které by mělo zapřemítat nad aktuálními neduhy sociopolitické sféry a nad možnostmi jejich nápravy. Zcizovací efekty jako podmanivá operní sóla Vandy Šípové nebo pohybová vyjádření emocí onen provokativní záměr podporují.

Hrdinové kapitalistické práce pod taktovkou Městských divadel pražských jsou radikální a neúprosní. Představují důležitou výpověď o jiných aspektech postkomunistického systému, které se nezřídka zametají pod koberec.

Foto: MDP

15.9.2020 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout