Blízká budoucnost roku 2025, rok od konce okupačního konfliktu s Ruskem, z nějž Ukrajina vzešla vítězně. Přesto ale válka přetvořila zejména východní část země v mrtvolně postapokalyptickou krajinu.

Serhije, bývalého vojáka trpícího posttraumatickým syndromem, navíc citelně zasáhne sebevražda bratra a odstavení železárenské hutě, v níž pracuje. Po ztrátě jakékoliv naděje na život se dostává mezi členy dobrovolnické organizace Black Tulip, která se podílí na exhumaci válečných obětí. Seznámení s mladou dívkou Katjou při vykopávkách však nečekaně převrací nově nabytou realitu nelítostného světa s příslibem naděje budoucnosti.

Ukrajinský režisér, scenárista a kameraman Valentyn Vasjanovyč prezentuje svou znepokojivou vizi blízké budoucnosti své rodné země zejména skrze nesporně vtahující obrazy. Skvěle nasnímané pohlednice složené převážně ze statických záběrů s občasně pomalou jízdou v kombinaci s chladnou atmosférou vyprahlé krajiny zaplněné těžkou technikou mohou evokovat v určitých momentech Blade Runnera Ridleyho Scotta. Daleko více však Vasjanovyč, ač možná neúmyslně, odkazuje ke své předchozí odtaživě chladné kameře ve snímku Kmen Myroslava Slabošpytského.

V Atlantidě Vasjanovyč pracuje převážně s velkými celky na širokoúhlém formátu, pomocí nichž výtečně dosahuje pocitu o místu plného chladu, odcizenosti a beznaděje. Zcela jasné stanovisko prezentované kamerovým odstupem vyplňují často vyprázdněné obrazy s minimem postav. Vasjanovyč ve snímku nevyužil profesionálních herců, nýbrž skutečně demobilizovaných ukrajinských vojáků, jejichž projev je značně civilní a autenticky přirozený.

Vynikajícím ozvláštňujícím prvkem a vřelým rámcem příběhu je zahajovací a závěrečná sekvence, v níž autor neotřele využívá termální kamery. Úvodní záběr brutální vraždy vězně uvozuje melancholický podtón za postupně mizející tepelné stopy z těla zavražděného a vytváří neskutečně funkční paralelu se sugestivním prohlášením o naději s finálním záběrem snímku.

Foto: LFŠ

16.8.2020 | Šimon Svoboda Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout