Třetí den LFŠ: Duo Golden Spine přilákalo mantrami na střechu Hvězdy červánky
Sdílej:Sdílet na FBTweetnoutS Ohodnoť
Těsně před osmou večer se blížím ke kinu Hvězda. Horko už pomalu opadá, lidé se zdají čilejší a okolní park ožívá. Stejně tak prostor uprostřed budovy nazývaný kopule. Na malé komorní ploše dnes vystoupí Golden Spine.
Z chodby vcházím dveřmi do kruhového prostoru pod širým nebem, který se podobá zahradě. Nízce posekanou trávu lemují chodníčky a na vrcholu malého kopečku stojí několik laviček a postupně sestupující hlediště. Pódium je skromné, jen malá plošinka, pro přicházející duo jako dělaná. Na stole leží všechno představitelné i nepředstavitelné. Laik by to nazval chrastítky, krabičkou, udělátky. Všechny se budou hodit.
Hudebníci začínají zlehka a něžně, ale zároveň bez zbytečných úvodů a slov. Hned se pouští do práce a rozeznívají nástroje. A pak už jen stačí se na chvíli zastavit. Přestat myslet, přestat očekávat něco, co nepřijde a ani přijít nemá. Pár lidí se prochází po kulaté střeše kina, a to tak trochu nutí k úsměvu. Všechno je propojené, bez začátku a konce. Andrea Knotková je jako zjevení a Václav Havelka její stín. S červenou kytarou před tělem doplňuje všechny zvuky o další rozměr. Intimní prostor dodává všemu jakýsi nepopsatelně magický nádech. Představit si tyto momenty v klubu je velice obtížné. Lístky v korunách stromů líně odpočívají, žádný z nich se ani nepohne.
Touláme se očividně každý v sobě. Někdo sleduje osvětlený výhled na okrajovou část města, jiní leží v trávě a pozorují první hvězdy. Vystupující sem tam hledí na horizont. Pomalu se stmívá, slunce konečně nechá všechny nadechnout se chladnějšího vzduchu. Kdo čekal taneček, ten nepochodil a při odchodu je zřetelně pozorovatelné, kdo se do hudby opravdu ponořil. Okolo je tmavé modro, takové, které je jen před začátkem opravdové tmy. Lidé sedí na schodech před Hvězdou a všude je rušno. Ale ve mně ne.
Foto: Marek Malůšek