V pondělí 27. února proběhla v Paláci Akropolis elektronicko-magická seance. Vystoupila zde gruzínská producentka a skladatelka Natalie Beridze Tba a Dillon, výrazná vokalistka z Berlína, známá také posluchačům Rádia 1.

Lidí bylo překvapivě málo. Tedy – relativně. Přitom kombinace elektronického experimentu, ženského elementu a exotičnosti se zdá být lákavá jako nenačatá bonboniéra. Sál se naplnil asi ze dvou třetin, ovšem oč méně lidí, o to více atmosféry.

Jako první se představila plachá, civilní Natalie. Skryta za laptopem a mámivými světly se hned zkraje zakousla do posluchačů čepelí svých ostrých beatů. Působila jako zjevení: téměř neviděna, klidná a statická vyvolala silnou hudební rezonanci. Její skladby se rozpínaly jako vesmír; tříštily se jako vykolejený vlak a dupaly jako duchové o patro výš. Zazněly samply digi houslí a akordeonu a tím vším (nikoli nad, celkem skromně) se nesl Nataliin vokál. Její hudba zněla v sále překvapivě pokojně; zatímco při poslechu desky (ze sluchátek) má posluchač pocit jakési roztříštěnosti, prostor dal jejím skladbám takřka fyzické pojivo. Vystoupení Natalie Beridze Tba tak bylo kompaktní, melancholické, ale mnohem méně temné, než jak působí její reprodukované skladby.

O co úplněji Natalie naplnila sál svou elektronickou hrou, o to víc překvapila Dillon naopak jakousi ztraceností v prostoru. Rozdíl byl i v tom, že zatímco Natalie vystoupila sama, Dillon s aranžemi pomáhal zdatný laptopista – a jak se později ukázalo, i pianista. A zatímco elektronika Natalie plynula a působila jako přirozený celek, některé elektronické kousky Dillon byly spíš efektivní atrapou. Těm dvěma jakoby šlo o minimalismus, ale minimalismus jaksi „maximální“ – něco mu chybělo.

Přesto Dillon postupem večera vytvořila silnou, hustou atmosféru. Natalie byla podpořena projekcí, která za jejími zády vyvolala dojem dračího doupěte; Dillon se představila jako skutečná a znepokojivá čarodějka: během koncertu takřka nevyšla ze tmy (a kouře!) pódia, zdání duchovosti navodil i její obličej permanentně zakrytý vlasy a temně podmalované oči. (Máte-li rádi japonské duchařské horory, pak víte, o čem je řeč.) To, co zpočátku připomínalo exhibici rozháraného teenagera, se nakonec ukázalo být jako promyšlená hra. Dillon přesně věděla co dělá: zcela nenuceně se jí třeba podařilo rozezpívat dav.

Dillon je skvělá vokalistka. Pominu-li skladbu Your Flash Against Mine, kterou spolu s laptopistou vygradovali do dunivého techna, mezi nejsilnější skladby patřily ty, v nichž zazněl pouze vokál a piano, občas doplněné elektronickými bicími. Nejpřirozeněji tak působily skladby od elektroniky oproštěné.

Dillon na samém závěru koncertu vstoupila do světla, aby poděkovala fanouškům. Její křehkost až zarazila: připomínala malou stydlivou holčičku. Proměna Dillon z dívky do čarodějky (a zpět) překvapila stejně jako fakt, že ta teatrální čarodějná atmosféra nakonec měla něco do sebe.

29.2.2012 | te. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout