Italský dokument Tajemní impresionisté se snaží divákům předložit způsob, jakým impresionisté vnímali svět či jak využívali barvy a světlo k zachycení reality. Za svého života byl impresionismus nedoceněným uměleckým směrem, o několik let později začala být díla těchto umělců uznávaná po celém světě.

Snímek předkládá dosud nezveřejněné obrazy ze soukromých sbírek umělců, jako byli známi malíři Manet, Monet, Cézanne, Sisley či Signac, ale i méně známých představitelů směru, mezi něž se řadí například Cailebotte či Morisot. Celý dokument se soustředí kolem prostor Palazza Bonaparte, budovy v Římě, která za účelem výstavy impresionistů otevřela své brány široké veřejnosti.

Dokument jako filmový žánr za poslední dekády ušel dlouhou cestu. A díky bohu za to. Dokumentární snímky začaly být zajímavé, poutavé, občas dokonce strhující – ale musí se to umět. Člověk by čekal, že dokument, který se dostane do kin a navíc nese lákavý abstraktní název, bude mít co do zábavnosti vyšší úroveň než kdejaký dokument odvysílaný v půl druhé ráno na ČT2.

Umění může být zábava. Tvůrcům se však tato možnost povedla naprosto popřít. Zrovna ve skupině impresionistů je jedna zajímavá osobnost vedle druhé se silnými životními příběhy a výjimečným dílem. Snímek režisérky Daniele Pini Tajemní impresionisté namísto toho, aby se snažil výtvarné umění klasiků přiblížit veřejnosti, ho ještě víc oddaluje a dělá z plošné tvorby okrajovou záležitost pouze pro hrst zájemců.

Vezměme si takovou klasickou hudbu, která taky není vyhledávanou zálibou široké veřejnosti. Po zhlédnutí amerického snímku Amadeus z roku 1984 si jistě plno lidí s chutí pustilo Mozartovu Symfonii č. 40. A vzhledem k tomu, jak zábavné dokumenty a dokusérie dokáží být, lze jen stěží uvěřit, že tento edukativní snímek nešel zpracovat líp. 

Proč je tedy snímek tak špatný? Začněme u toho, že ve filmu nepadlo jediné slovo o umělcích, jejich životě. Po celou dobu dokumentu experti z oboru vedli monology, k jejichž rozšifrování by člověk potřeboval slovník. Snad si rozuměli alespoň oni. Rovněž byly v dokumentu představovány nejrůznější impresionistické malby způsobem, který evokuje básnický rozbor na základní škole. 

Hodinu a půl dlouhý snímek působí jako nepovedené PR římského paláce. O onom prostoru padlo ve filmu víc zmínek než o samotných impresionistech. A pokud chtěli tvůrci předložit kvalitní reklamu, měli v prvé řadě natočit zdařilý dokument. Dokument Tajemní impresionisté je pro neodbornou veřejnost ztrátou času a obohacující může být však leda pro zanícené milovníky umění či studenty umění.

Kdy a kde dávají film: Tajemní impresionisté

9.8.2020 | Daniela Wojnarová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout