Po fenomenálním Artistovi minulý týden dorazil do českých kin další žhavý Oskarový kandidát (Americká filmová akademie nakonec žádného z nominovaných herců tuto neděli neocenila) a další film-nostalgie vzdávající hold tentokrát legendě stříbrného plátna let padesátých, nejvíc opěvované a nejvíc rozporuplné postavě Hollywoodu Marilyn M.

Je na místě úvodem říct, že v každém filmu věnovaném velké historické osobnosti bude v první řadě hodnocen výkon herce ji ztvárňujícího, režisérské řemeslo zůstává tak trochu v pozadí. Je také pravda, že zrovna „božská Marilyn“ je pro každou herečku nejen vysněným vrcholem kariéry, ale i výzvou vyžadující pili a nasazení. Je to jakási zatěžkávací zkouška s hlavním dilematem: jak postavu pojmout? Když na jedné straně kritici tvrdí, že Marilyn hrát neuměla a proklouzávala světem filmu jen díky podstatné dávce štěstí a šarmantnímu úsměvu, a na druhé straně si ji jako herecký talent naopak nemůžou vynachválit, je jasné, že se nejedná o snadné hodnocení.

Ačkoliv Oskara Michelle Williams vyfoukla (a to zaslouženě) „železná lady“ Meryl Streep, Zlatý globus putoval právě do rukou jednatřicetileté blondýny. Pro Michelle to byla již třetí nominace: v roce 2006 neproměnila Globus za Zkrocenou horu a loni za svůj skvělý a vyrovnaný výkon nespokojené v manželství Cindy – dle mého obě to postavy výrazné a skvěle ztvárněné. Williams je určitým typem herečky, která sice dokáže zahrát cokoliv, ovšem ne každá z těchto rolí jí sedne naplno. Tak třeba Marilyn byla pro herečku tvrdým oříškem, a to ne kvůli nedostatku talentu, nýbrž kvůli radoby nenápadným detailům, které každému, kdo má filmy s Monroe celkem nakoukané, budou bít do očí. Marilyn, jakou ji zobrazila Michelle Williams, má možná o něco blíž k vizuálu „originálu“, než bude mít Naomi Watts v chystaném snímku Blondýna (Blonde), ani z poloviny se ji však nepovedlo přenést nenucenou přirozenost kokety od narození Marilyn do nového filmu, a tak nakonec i vizuální podoba se stává rušivým prvkem. Některé scény působí v podání Williams až křečovitě, protože jí povahovou podobnost s Monroe nevěříme, stejně tak jako modré oči (Williams je zelenooká, ostatně stejně jako Marilyn – k čemu v tom případě ten nepochopitelný trik s barevnými čočkami)?

Přestože příběh „Mého týdne s Marilyn“ trvá jen pár (natáčecích) dnů, anglický režisér Simon Curtis, jenž měl na kontě zatím jenom více či méně povedené televizní filmy, vměstnal do těchto několika okamžiků všechno od té Marilyn, jakou ji chtěl zobrazit. Děj se zakládá na memoárech slavného, před deseti lety zesnulého scénáristy Colina Clarka, kterému se právě v letech padesátých povedlo ještě jako nezkušenému mladíkovi prožit první platonickou lásku s objektem touhy všech (nejen) britských džentlmenů. Zápletka je v podstatě jednoduchá: Laurence Olivier, zkušený divadelní herec, sní o převedení hry „Princ a tanečnice“ na filmové plátno, píše roli přímo na míru Monroe a doufá v krátkou, ale příjemnou milostnou aférku. Když blonďatá hvězda dorazí se svým „čerstvým“ manželem Arthurem Millerem do Londýna, rozjede se takový kolotoč událostí korunovaný nesnesitelným chováním hollywoodské hvězdy a doplněný jejím zdánlivě nevinným flirtem s mladým třetím pomocníkem Colinem Clarkem (mimochodem bezchybně ztvárněným třicetiletým Eddiem Redmaynem, který v některých scénách hravě strčí do kapsy zkušenější herecké partnery).

Ve filmu vidíme jinou Marilyn, než která se na nás usmívá z filmového plátna – není to ani tak příběh filmové hvězdy („You are a film star who wants to be a great actor“), je to výstřižek ze života nesebevědomé, stydlivé a neobyčejně křehké kytky. „Musím být JÍ“ – vzdychá filmová Marilyn a před publikem nasazuje svou masku ženy-vamp, okouzlující krásky, která se ale v soukromí utápí v litrech alkoholu a v něm rozpuštěných prášků („Prášky na spaní, prášky na probouzení, prášky na uklidnění, prášky na nabití energií...“, jak ironicky poznamenává nakonec zklamaný a zásadně nespokojený s chováním své „hvězdy na míru“ Laurence Olivier). Je dobře známo, jak tragicky a jak brzy došlo k úsvitu jejího života, ovšem faktem, který se do všeobecného povědomí nedostal, zůstává to, jak dlouho Marilyn, utrápená slávou a pozorností, se svými běsy bojovala. A už vůbec, jak velkou roli hrála její dvorní „učitelka herectví“, fakticky „trenérka sebevědomí“ Paula, která oddaně utvrzovala ztracenou, depresemi zmítanou Monroe v tom, že je talentovaná a stále oblíbená. Inu, není to lehký úděl, „být nejznámější ženou světa“.

Frázemi „k zapamatování“ se to ve filmu jen hemží, za to dík nejspíš samotnému Clarkovi a Adrianu Hodgessovi, který pak originální scénář přetvořil do konečné podoby. I kameraman Ben Smithard odvedl svou práci na jedničku: jemné ztlumené barvy a jakési hřejivé podsvícení evokují atmosféru poloviny století zcela dle tendencí kvalitních seriálů BBC. Slabším článkem celé sestavy je kupodivu sám režisér Simon Curtis, jenž ve výsledku prezentuje jen velice průměrnou výpravu do minulosti, sestavenou z jednoduše do sebe zapadajících scén, které neumí překvapit. Navíc střídají se natolik rychle, že nestíháme sledovat události a proměnlivé city hlavních hrdinů. Neochudí nás ani o nezbytnou vzpomínku na nešťastné dětství, klasickou to ždímačku slz. Čeho je moc, toho je příliš, a tak se z filmu stává jen nejapný pokus o ambiciózní shrnutí komplikované postavy Marilyn vtěsnaný do devadesáti minut.

Pokud Curtis šel do natáčení s jediným záměrem: vytvořit příběh svou povahou nejvíc podobný samotné Marilyn - rozporuplný, nestálý, trochu depresivní a schizofrenický, tak se mu to bez komentářů povedlo. Jdete-li na film jako na sympatickou (nikoli úchvatnou) podívanou, nejspíš budete spokojeni. Stejně tak i v případě, že vás Monroe (tak trochu) zajímá, ale moc toho o ní nevíte a nemáte ambici porovnat letošní napodobeninu s „originálem“. Anebo, že vás prostě fascinuje britský přízvuk a jeho nositelka Dame Judi Dench, protože ta je ve filmu „Můj týden s Marilyn“ rozhodně hlavní ozdobou.

Kdy a kde dávají film: Můj týden s Marilyn

28.2.2012 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout