Zajímalo by mě, co by se dalo o novém časosběrném dokumentu režisérky Heleny Třeštíkové napsat, kdyby to nebyl dokument a scénaristou tudíž nebyl řečeno poeticky sám život. Já bych asi nejspíš napsala, že nechápu, jak si někdo takový příběh mohl vymyslet...

S Katkou se setkáváme, když je jí devatenáct let a je to zajímavá a hezká, evidentně taky chytrá holka, která právě opouští svojí první odvykací kůru. A má před sebou start do nového života, chtělo by se říci, resp. napsat. Loučíme se s ní, když je jí něco přes třicet, je změněná k nepoznání a o žádné nové starty už se nepokouší. Mezitím se setkáváme se dvěma jejími partnery, nespočetnými „nájezdy“ a pak naopak zase absťáky, s chvílemi zoufalství, nepochopitelné agresivity a projevy těch nejtemnějších zákoutí lidské duše nebo naopak záblesky klidu, naděje a vůle k životu. Sledujeme neustálé upřímné pokusy o nové začátky následované opětovnými pády do drogového opojení, které se na konci už zdají být nevyhnutelné...

První část filmu shrnuje události, které zmapoval už dokumentární film vysílaný před pěti lety v České televizi. Delší část se však věnuje tomu, co následovalo (dokonce vidíme Katčinu bezprostřední reakci po té, co se dodívá na svůj zfilmovaný příběh). A vyvrcholením příběhu je Katčino těhotenství, narození dcery a nekonečné pokusy o detoxy a boj o možnost a právo vychovávat své vlastní dítě. Říká se, že silnější motivaci než těhotenství k překonání jakékoli závislosti už žena nemůže mít, ale Katčin případ nám ukazuje, že není závislost jako závislost. Koneckonců okamžik, kdy Katce po porodu doktoři ukáží malou Terezku a klidným hlasem jí vysvětlují, že těch pár minut po narození už pravděpodobně pociťuje abstinenční příznaky, patří k nejsilnějším okamžikům filmu a to je Katčin příběh silnými okamžiky doslova nabitý.

Možná právě proto, je také Katka ze všech Třeštíkové časosběrných dokumentů „nejosobnější“ - režisérka sice zůstává v roli pozorovatele za kamerou, ale i skrz tento v podstatě odosobněný pohled cítíme zaujetí, naději s každým Katčiným novým pokusem a zoufalství nad každým dalším pádem. Kamera je přítomná i těm nejintimnějším okamžikům, někdy jen z povzdálí sleduje, jindy mluví aktéři přímo na ní, výjimečně pak slovy do děje vstupuje i samotná režisérka, ovšem z každého záběru cítíme autenticitu v tom nejpůvodnějším slovasmyslu, ať už je toto označení dnes jakkoli zprofanované. Na droze a v silné závislosti člověk koneckonců nemá sílu nic hrát či se kvůli kameře přetvařovat.

Téma drogové závislosti, násilí a sexuálního zneužívání je oblíbeným námětem všech autenticity-chtivých scénaristů a zejména v posledních dvou dekádách minulého století vyprodukovalo několik pamětihodných snímků (za všechny jmenujme nejslavnější Trainspotting), ovšem Katka ani trochu nepřipomíná jeden z nich. Není zábavná, ani agresivní, ani dojemná, ani napínavá ani komická, je prostě jen... svá a v tom ryze pravdivá. Snad se to může zdát málo – zvláště ve světě, kde na poli „dokumentární“ tvorby lámou rekordy návštěvností zmanipulované polopravdy zarytého anti-bushisty, kapitalisty, amerikanisty, zkrátka všeho, kde být anti je dnes trendy Michaela Moorea – ale věřte mi, málo to vůbec není. Naopak to na mě chvílemi bylo až příliš, protože Katčin příběh je z těch, které se Vám skutečně dostanou pod kůži a hned tak se Vás nepustí.

1.3.2010 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout