Film „Stud“ předchází pověst dalšího „mrazivého dramatu“ od britského výtvarníka Stevea McQueena, který před čtyřmi roky debutoval coby režisér snímkem „Hlad“. Aktuální politické téma (politicky motivovaná hladovka členů IRA) v něm posloužilo k výrazně formální a místy až abstraktní analýze duše uvězněné ve fyzickém těle, které jí slouží a spoutává jí zároveň. „Hlad“ nebyl zrovna jednouchá podívaná a „Stud“ také nepatří do kategorie odpočinkových příjemných filmů na deštivé odpoledne. Režisér (o kterém nepochybně ještě znovu uslyšíme) zde sice zlehka nakračuje k více diváckému pojetí kinematografie, ale stále onoho nebohého diváka nemilosrdně staví tváří v tvář velmi zneklidňujícím, místy až brutálním situacím. A činí tak opět poměrně úspornými, až formalistními filmovými prostředky –zkrátka nás pouze nechává se dívat, nepodsouvá emoce, nepodsouvá dokonce ani žádné interpretace, nic nevysvětluje a nakonec ani nic neuzavírá. A přesto, aniž by cokoliv komentoval, se mu nakonec daří význam viděného na plátně poměrně sugestivním způsobem obnažovat.

Hlavním hrdinou filmu je třicátník Brandon, v jehož životě je na první pohled všechno v pořádku – má asi poměrně atraktivní práci, dostatek peněz a pohledný zevnějšek. Působí uhlazeně a přitom trochu tajemně, ideální kombinace, dalo by se říct (navíc má tvář i tělo Michaela Fassbendera). Už ve chvíli, kdy kamera poprvé zabere vnitřek jeho bytu je ale zjevné, že něco není v pořádku, protože „odtažitý“ je v tomto případě eufemismus. Brandon představuje archetyp úspěšného mladého muže, jehož život je navenek dokonalý a uvnitř úplně a zoufale prázdný – a on tu prázdnotu zaplňuje nezávazným sexem. „Nezávazný“ asi není úplně to správné slovo, sex je ve „Studu“ představen jako živočišná, v zásadě mechanická aktivita, která mnohem spíše než slast, potěšení nebo snad dokonce pocit intimity poskytuje krátkodobou úlevu a proto se svým způsobem proměňuje v drogu a stává se nesnesitelným a zhoubným. Brandon se za sexem žene za každou cenu a téměř v jakékoliv podobě. Jeho jediným společníkem jsou prostitutky a notebook plný porna a když se jedinkrát pokusí o soulož s člověkem, kterého byť jen povrchně zná, totálně a bolestně selže. Jeho absolutní neschopnost navázat jakýkoliv intimní vztah se podstatně zviditelní konfrontací s mladší sestrou Sissy, která se jednoho dne objeví v jeho bytě. Sissy (Carey Mulligan) působí ze začátku živelně, emocionálně a sympaticky potrhle, ale nakonec vyzní jako opačně archetypální postava – zoufale hledá vztah, blízkost, intimitu, ale nedokáže je najít ani si je udržet a v důsledku možná není opravdové intimity o nic více schopná než její bratr. Že je vztah sourozenců značně komplikovaný je zjevné od začátku a jedna z možných interpretací příběhu, která se nabízí, je bývalý incestní vztah mezi Brandonem a Sissy. Jejich konfrontace jsou každopádně nejnáročnější částí filmu, ze kterých nakonec čiší odcizení, zoufalost a osamělost mnohem více než ze všech těch explicitních sexuálních scén s prostitutkami, náhodnými známostmi z baru nebo bezejmennými tvářemi v gay klubu. Oba pro sebe navzájem představují jediného blízkého člověka a přítom svou blízkost nedokáží snést ani pořádně prožít a místy je téměř nesnesitelné se na to dívat. Jedinými dalšími dvěma postavami, které dostanou ve filmu nějaký prostor, je Brandonův šéf (prototyp kancelářského slizáka, který si čas od času někde pořádně zasune, odpusťte mi ten výraz, a pak se vrátí domů dělat spořádaného otce od rodiny) a sexy kolegyně, s níž Brandon absolvuje jedno rande (které se opět pro diváka stane poměrně nepříjemným zážitkem, když si musí prožít všechnu tu trapnost - brilantní etuda na téma „jak lze být strašlivě osamělý na příjemné večeři ve dvou v luxusní restauraci“).

Jak už bylo řečeno, McQueen používá k zaznamenávaní emocionálně brutálních situací poměrně formálních filmových prostředků. Střih je pomalý a nedynamický a víceméně minimalistická kamera se vyžívá v dlouhých a detailních záběrech na tváře hrdinů. Takový přístup pak nutně klade obrovské nároky na herce a jak Carey Mulligan, tak Michael Fassbender jim dokázali se ctí dostát (a Fassbender tak potvrdil svou pověst nastupující hvězdy psychologických dramat). Fungují každý zvlášť a ještě lépe fungují v kontrastu jeden k druhému. Výsledkem tohoto odtažitého, na první pohled (zdůrazňuji, že pouze na první pohled) nemanipulativního přístupu je však velmi ambivalentní film, který se místy dostává nebezpečně blízko k hranici pouhé formální hry na umění. A svým způsobem si o takové hodnocení koleduje už svým kontroverzním tématem sexuální závislosti, která má ukázat odcizenost celé generace lidí, jejichž nároky na úspěch byly nastavené takovým způsobem, že se zcela odnaučili schopnost normálně a lidsky komunikovat. Námět to tedy v žádném případě není nový, McQueenovo dílo má blízko například k literárnímu odkazu francouzského autora Michela Houellebecqua.  „Stud“ je však (narozdíl od Houellebecqových knih) třeba chápat jako výpověď spíše než jako analýzu – chtělo by se napsat pouhou výpověď, ale ono to nakonec vůbec není málo. Analýza totiž nedokáže přenést zážitky z plátna na papír a „Stud“ je ve výsledku filmem, který je potřeba nechat působit spíše než analyzovat. Dojem stísněnosti, který jednotlivé záběry evokují, brutalita a emocionální bolavost všech explicitně zobrazených sexuálních aktů i detailní záběr na Sissyinu tvář během jejího pěveckého přednesu v baru - sled sugestivních obrazů, které by šlo odsoudit jako nudné, vyprázdněné a formalistní. Celek je ale víc než suma jednotlivých částí a pro vnímavého diváka (pravda, asi ne pro každého diváka, ale přinejmenším pro určitý typ diváka, který má k podobnému pojetí filmového vyprávění blízko) se tak „Stud“ může stát velmi intenzivním, místy až paralyzujícím zážitkem.

Kdy a kde dávají film: Stud

25.2.2012 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout