"Snažili jsme se udělat filmový portrét bez sentimentu, patosu a s humorem." Šimon Šafránek, který se dostal do povědomí diváků skvělým snímkem King Skate, beze sporu naplnil daný cíl. Pokud jste dosud Mekyho Žbirku jen poslouchali a občas ho třeba viděli zpívat na festivalu, doplníte si do vašeho osobního hodnocení ještě slova jako sympatický, vtipný, pohodový, upřímný - zkrátka fajn. Tak slovenský Brouk z plátna působí a spíš než jeho kariérní zákruty si budete pamatovat rodáka z Bratislavy jako někoho, s kým byste si dali pivo nebo si popovídali při poslechu nějakých zaprášených LPček. A to nejen od kapely z Liverpoolu.

Miro Žbirka je zobrazován jako kluk od vedle, který prostě miloval muziku a tak ji v různých formách a s různými lidmi dělal. Fakt, že tupě nekopíroval trend převzatých písní ze Západu i přes svou lásku k městu na řece Temži, je omílaný tvůrci i samotným zpěvákem. Než leitmotiv snímku ale slouží jako skromný a málo viditelný prvek. Je tedy až paradoxní, že ho Šafránek jako téma tlačí, i když by si poradil i bez něj. Žbirkovi by totiž ten zbytek, tedy on sám se svými písněmi, bohatě stačil.

Porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík, psal nadčasové hity a natočil desku ve slavném studiu Abbey Road. Rocker s dlouhými vlasy s košilí britského střihu zažil mnohé a budoval svou kariéru po troškách. V době, kdy úspěšní kolegové zpívali české verze Orbisona, Johna nebo skupiny ABBA si tvrdohlavě prosadil svou a skládal vlastní písně. S elegancí zvládl komunismus a vše, co následovalo.

Několikrát zmiňovaný vzdor vlastně není důležitý, i když se dá pochopit, že tvůrci potřebovali mít v ruce něco, čím se Meky lišil od ostatních. A svou roli v jeho kariéře to nepochybně sehrálo. Avšak nadhledem, se kterým zpěvák přistupuje k vyprávění o své kariéře i osobním životě, jsou divákovi tyto klíčové zlomy v životě Mira Žbirky vlastně upírány. V propagačních materiálech se dočtete mnohé o "jiné cestě, než mu mnozí doporučovali". Daleko přesnější je však motto či podtitul na plakátech, který po vzoru knižní inspirace Honzy Vedrala hlásá, že si publikum prohlédne Mekyho pěkně zblízka. A to samotné k úspěchu stačí.

Zpěvák s až stoickým klidem hovoří o ztrátě bratra, společenských změnách, vyhazovech z kapely. Zmiňuje lásku k Anglii a Beatles, ale zároveň dodává, že není fanatikem - McCartney a spol. se mu prostě jen líbili stejně jako řada dalších výjimečných umělců. Jako pravý gentleman zachovává dekórum, které působí přirozeně. Žbirka si totiž na nic nehraje a přidává úsměvné momenty včetně těch, ve kterých se zájmem zjišťuje, jestli natáčený materiál Šafránkovi vůbec k něčemu bude. Sám režisér sází na instinkt a výsledek, který "prostě nějak vyšel", jak zmiňoval i na jedné tiskové konferenci, stojí za to. Někdy totiž nepotřebujete pevnou formu a řád, ale pravý opak. Dílo dokreslují bohaté archivní záběry a skromné výpovědi. Chybí Marika Gombitová, která by určitě dodala dokumentu jiný úhel pohledu. O to zajímavější jsou ale příspěvky producenta a bývalého spoluhráče Žbirky Laca Lučeniče, o kterých sama hlavní hvězda tvrdila, že byly překvapivé i pro ni.

Meky je dalším mimořádným projektem Šimona Šafránka a vlastně i úspěchem Vedralovým. Fanoušci se do zpěváka znovu zamilují a neutrální divák ocení hlavně Žbirkovu osobnost a atmosféru, kterou v nich osmdesát minut zanechá. Kdyby tvůrci opustili propagaci bojovníka proti systému a zajetým kolejím, byl by výsledek takřka ideální. 

Kdy a kde dávají film: Meky

9.7.2020 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout