Životopisná satira Melancholická dívka (Das melancholische Mädchen) Susanne Heinrich je komedií i dramatem. Záleží na oku pozorovatele. Bezejmenná žena se potuluje po městě a hledá místo, kde by mohla složit hlavu, přemýšlí o světě a svém místě v něm. Na své cestě potkává mladé matky, které oslavují své mateřství jako formu vzkříšení, abstinujícího existencionalistu, pro kterého je sex pouze druhem určitého byznysu, obtloustlého filozofa i podivné umělce. Snaží se o napsání románu, ale zadrhne se hned u první věty druhé kapitoly, která zní: "Nemůžu se dostat přes první větu druhé kapitoly." Hlavní hrdinka se tak zbůhdarma potuluje mezi uměleckými galeriemi, postelemi cizích mužů, studii jógy a zapadlými čajovnami. 

"Ironici neberou nic vážně. Cynici jsou zklamaní romantikové," tvrdí dívka ve vaně svému muži večera, se kterým odešla domů, aby měla kde přečkat noc. Podobných myšlenek je ve filmu spousta. Hlubokých i těch povrchnějších. Bezejmenná dívka chodí z místa na místo, doopravdy však nikam nesměřuje, pouze se potuluje a přemýšlí, nechává se ovlivňovat a ovlivňuje. Film je tak z většiny jakýsi myšlenkový průjem pro pseudointelektuály a zaryté kavárníky. Některé myšlenky však nejsou vůbec špatné a mimo mísu, zvlášť pro diváka s nadhledem a smyslem pro humor.

Počet penisů ve filmu: 3. Počet pesimistických výroků: 159. Počet výrazů ve tvářích postav: 1. Snímek má typické atributy uměleckého experimentálního snímku – kritiku společnosti, všudypřítomný cynismus a pesimismus a surovou nepřikrášlenou nahotu, která je na hony vzdálená líbivému erotickému zobrazení těla a intimity v hollywoodských filmech. Raritou je však strnulost fyzického i mluveného projevu všech postav. Evidentní záměr ztuhlosti zpočátku působí zvláštně. Postavy chodí roboticky, jejich projev je téměř bez jakékoliv mimiky a tón hlasu statický. Umocňuje se tím však kýžený melancholický nádech i filozofické poselství, které tvůrci touží předat. "Jsem nešťastná, aby lidé jako ty mohli být šťastní," tvrdí melancholická dívka svým klidným melodickým hlasem s nádechem sarkasmu, klidným výrazem a jakoby unavenýma očima.

Příjemný zážitek z filmu umocňuje výprava, kulisy a práce s kamerou. Snímek je na první pohled nízkonákladový, tvůrci s tím však uměli pracovat. Každé scéně vévodí přísná až nepřirozená symetrie, která zapříčiňuje, že jednotlivé epizody filmu působí, jako kdyby byly natočeny v obchodním domě IKEA v naaranžovaných pokojících, které mají za úkol lépe prodávat nábytek švédské firmy zákazníkům. To vše je vyvedeno v růžové a světle modré barvě a působí to nebývale uklidňujícím dojmem.

V celých sedmasedmdesáti minutách se vlastně nic nestane. Chvílemi je snímek vtipný, jindy hluboký, čas od času pohoršující a dost často zarážející, přesto jakoby prázdný. Hrdinka knihu nedopíše, od všech mužů uteče, svůj dlouhý kožešinový kabát odloží jen do vany, zůstane melancholická a depresivní. Jde v podstatě o přehlídku nihilistických a cynických průpovídek. Přesto nejde o dílo nudné. Svým netradičním a relaxačním zpracováním může být dobrou podívanou pro lidi s otevřeným přístupem ke kinematografii. Od snímku Melancholická dívka neodejdete obohacení ale ani otráveni. A po umělecké stránce má určitou hodnotu v originalitě a celkové myšlence.

Kdy a kde dávají film: Melancholická dívka

15.6.2020 | Daniela Wojnarová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout