Ještě před tím vše fungovalo podle nastavených pravidel, na jejichž dodržování dbala Rada osmi. Jste připojen k sociu, v němž komunikujete s přáteli, sledujete filmy, zprávy, vyhledáváte informace či hrajete hry. Už od dětství jsou vám promítány různé programy, třeba díl seriálu „Pauza je prima“ nebo později populární „Věčný zabiják“. Někdy vám zabudovaný autodoktor připomene, že už je čas jít spát nebo že vaše myšlenky nejsou úplně přípustné.

Odhlášení je možné na maximálně 40 minut a důrazně se nedoporučuje. A vůbec, první úroveň je spíše pro ztracené existence. Před pauzou můžete napsat dopis svému budoucímu já a pak se v klidu odeberete na Festival, kde se o vás postarají. Manželství ani rodina neexistují, děti se v určitém věku odevzdávají do vzdělávacích zařízení. Především je nutné myslet na Živoucího – všichni jsou jedno, není možné mít rád jedince víc než všechny ostatní.

Moje máma se jmenovala Hana. Nebudu psát, že už nežije, protože takové věci nesmíme říkat. Ona samozřejmě žije. Její život pokračuje. Před spaním mi vždycky zpívala ukolébavku, no, takovou tu starodávnou o zvířatech, ještě pořád je součástí sady programů "Dětství Živoucícho". 

Existence Zera znejistí celou planetu. Nikdo si není přesně jistý, co jeho příchod znamená a lidstvem začínají kolovat nejrůznější teorie. Někdo jej považuje za spasitele, jiný za zrůdu. Samotný Zero si ale přeje jediné – být jako všichni ostatní, být v sociu, mít vlastní inkód, být jeden ze tří miliard. Kvůli své odlišnosti je odvezen do nápravného zařízení, v němž se seznámí s Crackerem, zneuznaným géniem a vynálezcem socia. Proč je zrovna on na černé listině? A může Zero změnit systém, když je vlastně ztělesněnou chybou?

Na jednu stranu kniha obsahuje spoustu termínů a očividně se odehrává v budoucnosti, ale je v ní neustále přítomno cosi čistě lidského. Zpívání ukolébavek, oči sametové jako křídla babočky admirála. I v takovéto svým způsobem totalitě je prostor pro poetický, květnatý jazyk plný něhy, ale samozřejmě také tvrdosti a zloby doby. Vše je zobrazováno do detailů a příběh se díky nim stává barvitějším a vtahuje čtenáře do světa, který se zdá být tolik reálný, i přes to, jak odlišný je od toho našeho.

Kniha Člověk nula vychází v edici Alterum

Už od prvních řádků je jasné, že se jedná o výjimečnou knihu, která zasvěcuje čitatele do tajemna neznámého systému. Oceňovaná autorka Anna Starobiněcová jej do detailů propracovala, vše dává smysl, což ale naprosto neznamená, že by byl děj předvídatelný. Velice oživující jsou svižné dialogy v sociu či zkratky a slova vymyšlená na míru fantazijnímu světu.

Také rozčlenění do kapitol dle různých vypravěčů překládá více pohledů na systém. Tento aktivizační prvek ale může mít za následek dezorientaci v příběhu, a proto je nutné se nadmíru soustředit, což může být odrazující. Největším mínusem je prostřední část knihy, která působí zbytečně rozvlekle. Závěr je ale dokonalým vyvrcholením, sice depresivním, ale rozhodně tklivým.

Ticho v uších praská jako vyschlá bublina. Ve druhé úrovni znova začně hrát hudba - tichá a vtíravá, beze slov. Ve třetí úrovni se spustí "fest-info". Pro ty chudáky, kteří neudrží třetí úroveň, zní zpráva paralelně z reproduktorů v první úrovni. "Správa festivalu Vás srdečně vítá v zóně Pauzy."

Celý Člověk nula je dlouhou metaforou o společnosti, vztahu ke svobodě a těm, kteří nám vládnou. Otevírá spoustu vnitřních otázek, například zda po tolik oslavované svobodě vůbec toužíme a jak s ní nakládáme. S téměř 380 stranami nejde o žádnou jednohubku a příběh si žádá čas pro zpracování i přemýšlení nad každou scénou.

Foto: Kniha Zlín

23.4.2020 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout