Méně je více. Experimentální filmař Godfrey Reggio slaví osmdesáté narozeniny
- Další: filmové recenze, kino premiéry
Sdílej:Sdílet na FBTweetnoutS Ohodnoť
Klíčová osobnost amerického experimentálního filmu slaví jubileum. Připomeňme si jeho tvorbu, která ovlivnila řadu filmařů.
Godfrey Reggio, jeden z nejvýznamnějších tvůrců experimentálních dokumentárních filmů, oslaví v neděli 29. března své osmdesáté narozeniny. Přestože coby režisér je podepsán jen pod sedmi projekty, stačilo to, aby se nesmazatelně zapsal do dějin světové kinematografie.
Přitom tento rodák z New Orleansu a potomek francouzsko-italské šlechtické rodiny původně plánoval život duchovního, když ve čtrnácti letech vstoupil do řádu Křesťanských bratrů. Následně se aktivně podílel na založení řady charitativních organizací; mimo to se ale věnoval i rozvoji kultury a komunitního života. Později zavrhl život duchovního, aby se mohl věnovat filmové tvorbě.
Trilogie Qatsi
Godfrey Reggio se proslavil trilogií experimentálních dokumentárních snímků, známých pod souhrnným označením Qatsi. Na prvním díle s názvem Koyaanisqatsi (1982) pracoval sedm let, tedy od roku 1975. Název filmu pochází z jazyka ohroženého indiánského kmene Hopi a v překladu znamená: život vychýlený z rovnováhy. Toto označení je zcela přesné. Reggio se v tomto snímku zajímá o komplikovaný vztah člověka a moderních technologií a také o působení urbanismu na životní prostředí. Reggioův dokumentární film nám – sice beze slov, zato však s osobitými trikovými záběry a střihem – dokazuje, že méně je více.
Snímek měl premiéru v Santa Fé roku 1982 a napřesrok byl nominován na Zlatého medvěda na festivalu Berlinale. Kromě toho byl oceněn také Losangeleskou asociací filmových kritiků a v roce 1988 získal diváckou cenu na Varšavském mezinárodním filmovém festivalu. O vlivu a důležitosti filmu však svědčí i řada referencí v jiných dílech.
Ukázka z Koyaanisqatsi se objevila např. ve snímku Ženy 20. století (2016) režiséra Mika Millse. Opominout zde nesmíme ani populární seriál Simpsonovi. V díle s názvem První meta dobyta (Stealing First Base, 2010) vyrazí Homer a Bart do kina na 3D film o Itchym a Scratchym, který svým vizuálním zpracováním i hudbou evokuje Reggiovu prvotinu. Řada scén je navíc prakticky totožná s těmi z Koyaanisqatsi, např. start rakety či zrychlený záběr křižovatky.
V roce 1988 uvedl Reggio druhý díl trilogie s názvem Powaqqatsi, jehož titul režisér přeložil jako život v proměnách. Poté, co tvůrce ve svém prvním filmu vystihl povahu západní civilizace, zaměřil se Reggio na život ve Třetím světě, konkrétně na úpadek a ničení tamních kulturních a historických kořenů vlivem zásahů západní civilizace. I tentokrát je film doprovázen – a do jisté míry i členěn na tematické celky – minimalistickou hudbou Philipa Glasse. Jako producenti filmu byli uvedeni Francis F. Copolla či George Lucas.
Trilogii Qatsi završil Godfrey Reggio v roce 2002 uvedením snímku Naqoyqatsi. V něm tvůrce ventiloval své poněkud temné a depresivní vize o nadvládě moderní technologie nad lidmi. Sám Reggio nicméně uvedl, že poslední díl trilogie měl diváka přimět k očištění od škodlivého vlivu technologie, nikoli k zármutku. Věcně vystihuje myšlenky tohoto filmu samotný název, který můžeme interpretovat třemi způsoby: 1. Život coby vzájemné zabíjení, 2. Válka jako styl života, 3. Civilizované násilí.
Visitors a jiné projekty
Trilogie Qatsi však není jediným Reggiovým projektem. V roce 1992 natočil krátký film Anima Mundi, který – opět za doprovodu Glassovy hudby – oslavuje krásy přírody. V kontextu Reggioovy tvorby, jež se vyznačuje pesimismem a skepticismem, se tak jedná o patrně nejradostnější ze všech snímků. O tři roky později uvedl tvůrce také osmiminutový film Evidence, který reflektuje aktuální společenské dění.
Zajímavě se pak jeví Reggioův čtvrtý, zatím poslední celovečerní film Visitors (2013). I v něm se režisér věnuje svému obvyklému tématu, tedy vztahu člověka a moderních technologií, avšak odlišným způsobem: film byl natočen na digitální, černobílý formát a je sestaven ze sedmdesáti čtyř detailních záběrů lidských tváří, prokládaných panoramatickými záběry režisérovy rodné Louisiany. To vše samozřejmě za doprovodu hudebních motivů Philipa Glasse.