Libor Šmoldas: Nejlepší čeští jazzmani si už s americkými profíky v ničem nezadají

Libor Šmoldas: Nejlepší čeští jazzmani si už s americkými profíky v ničem nezadají 

Pravděpodobně nejslavnější domácí jazzový kytarista, který už patnáct let neúnavně koncertuje, natáčí desky a vyučuje hudbu, chystá se svým NYC Triem nové album Dusk. Se spoluhráči Adamem Nussbaumem a Jayem Andersonem ho poslední březnový večer představí na Novoměstské radnici v Praze.

Ačkoli se odmalička věnujete hudbě, o jazz jste se začal zajímat až v pubertě po rockových a bluesových začátcích. Vzpomenete si, které interprety jste předtím nejvíce poslouchal?

Beatles, Nirvanu a z českých Znouzectnost.

K jazzu vás prý přivedly nahrávky Charlieho Parkera. Čím vás oslovil?

To se nedá jednoznačně říci, jde o velmi bytostnou přitažlivost, možná až na podvědomé úrovni. Snad by se to dalo označit i za osud. Každopádně jsem tu gramodesku s Charlie Parkerem, kterou jsem dostal od svého strýce, jazzového fanouška, pouštěl tolikrát, že skoro přestala hrát. Určitě mě především přitahovala energie té hudby a improvizace.

Už během studií jste začal hojně koncertovat v jazzových klubech a úspěch se dostavil poměrně rychle. Jak jste si na příliv popularity tehdy zvykal?

Nijak jsem ho nevnímal, byl jsem převážně ponořený do hudby a moc nekoukal okolo. Spíš mě záleželo na tom, abych hrál dobře a zlepšoval se. Upřímně řečeno, u nás jazzmanů popularita vypadá trochu jinak než v popu nebo rocku. Mohl bych říct naštěstí? Nevím, každopádně jsem vděčný za každého posluchače, kterého moje hudba osloví, protože když za mnou někdo přijde a řekne mi, že některou z mých desek opakovaně poslouchá, tak z toho mám největší radost.

V roce 2005 jste s Ondřejem Pivcem založil úspěšný projekt Organic Quartet, s nímž koncertujete dodnes. Kolega varhaník se poté přemístil do New Yorku, kde už zůstal. Přemýšlel jste vy o trvalém přesunu do USA, kde jste už natočil některé desky?

Uvažoval, rozhodl jsem se ale zůstat v Praze a ani jednou jsem toho nelitoval. Ne že by na pobytu v New Yorku bylo něco špatného, je to fascinující místo, ale cesta každého je jiná a já jsem tady spokojený. Zvlášť když mám možnost v USA a jiných zemích často hrát a poznávat tak jiná místa, muzikanty a publikum. Osobně cítím, že patřím sem do Čech. Ameriku mám moc rád, ale stěhovat se tam nebudu.

Libor Šmoldas. Foto: Jan Pohribný, New Port Line

Do Spojených států, kolébky jazzu, jste se na studijní pobyt poprvé vydal před jedenácti lety. Jak byste popsal rozdíl mezi tamějším a tuzemským současným přístupem k tomuto žánru?

Američtí jazzmani mají dost jinou průpravu. Zvládnutí řemesla na vysoké úrovni je podmínkou, stejně tak velký repertoár a profesionalita ve všech směrech. Jsou také zvyklí více se rvát o příležitosti a nečekat, že jim něco spadne z nebe samo. U nás je zase výhodou velké množství jazzových klubů v Praze a jazzových festivalů mimo Prahu, tím pádem mnoho příležitostí hrát. Úroveň českých muzikantů navíc neustále stoupá, díky častému kontaktu se západní scénou už si naši nejlepší jazzmani v ničem nezadají s profíky z jiných zemí a třeba i z USA.

Máte za sebou desítku vydaných desek včetně dvou sólových – na loňské Silver: Skici stříbrného plátna vzdáváte hold prvorepublikovým melodiím. Nejsou dnes už ale nahrávky jako Slunečnice nebo Noční motýl passé?

Tím můžu rovnou navázat na předchozí zmínku o Americe. Tamější jazzové standrady, které se stále hrají, také nezřídka pocházejí z meziválečného období, a přece se dají pojímat stále nově, současně a moderně. Já k našim starým písničkám, ať už jsou od Ježka nebo třeba od Nováčka, přistupuju podobně jako k jazzovým standardům. Mám je rád a interpretuji je po svém, hlavně jako předlohu k improvizaci. Nebojím se odvážných harmonií a současných rytmů a myslím, že to snesou.

Poslední březnový den se představíte v rámci NYC Tria po boku Adama Nussbauma a Jaye Andersona na Novoměstské radnici v Praze. Jak vznikla spolupráce s o generaci staršími muzikanty?

Bubeník Adam Nussbaum se mi vždycky líbil na nahrávkách. Když hrál v Praze s kytaristou Johnem Abercrombiem, tak jsem ho po koncertě oslovil, seznámili jsme se a poslal jsem mu svoje desky. Když jsem pak plánoval turné se svým českým kvartetem do USA, kontaktoval jsem ho znovu a společně s Jayem jsme v New Yorku natočili naší první desku Dreamtime.

Spolupráce nám všem vyhovovala, padli jsme si do noty – jak obrazně, tak i doslovně – a od té doby pravidelně hrajeme. Je to ode mě samozřejmě drzost, jako od hráče o generaci mladší, a navíc z Čech, myslet si takhle vysoko, ale ona se, jak jsem zjistil, trocha té drzosti člověku občas hodí.

Na koncertu pokřtí nové album. Co o něm můžete prozradit?

Jde o naše třetí album, jmenuje se Dusk a obsahuje pouze moji autorskou hudbu. Natočené bylo v USA. Album posluchače symbolicky provází jedním dnem. Každá skladba je hudební interpretací jeho určité části, písničky mají anglické názvy jako Crack of Dawn nebo Dayspring.

Poprvé jsem natáčel celé album na elektrickou kytaru typu Telecaster, posluchači jsou u mě z dřívějška zvyklí spíše na jazzové „lubovky”, a navíc výhradně prstovou technikou, nikoli trsátkem, což u mě také nebývá zvykem. Deska vychází u vydavatelství New Port Line, krásnou podobu jí dali fotograf Jan Pohribný a grafička Yvonne Baalbaki, o zvuk se postaral Lukáš Martinek. Mám z desky radost a jsem zvědav, co na ni publikum řekne.

Foto: Jan Pohribný, New Port Line

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!