V úterý, 15. listopadu, se konala premiéra divadelní hříčky, dle definice samotné tvůrkyně (a zároveň herečky, zpěvačky, tanečnice a bavičky Anny Polívkové) „podivný muzikál“, mišmaš žánrů, jenž vedl k podivnému výsledku – naprostému ohromení publika. V Ponci jsou ovšem na podobné reakce zvyklí, protože ne poprvé na jejich prknech vidíme experimentální představení, jež do koncepce divadla zcela zapadá.

Polívková je zde stálou členkou – víme, že tato oblíbená česká komediantka přímo vyhledává inscenace, ve kterých může uplatnit všechny své dovednosti (a že těch není málo), a proto v Ponci vyvádí především v taneční komedie Případy doktora Toureta, jež se dodnes, několik let od uvedení, těší široké oblibě. Teď se podnikavá herečka ujala i režisérského vedení a spolu s Jakubem Xavierem Barem, jenž jí v představení aktivně sekunduje s kytarou a svým mohutným hlasem, přišla s novátorským konceptem. Talentovaná mimka se chopila velké životní výzvy a... zazpívala. Nejen zazpívala, nýbrž dokonce vymyslela všechny písničky do podivného muzikálu – jak sama přiznává, doteď se necití být součástí tohoto uměleckého odvětví a "na zpěvačku jen hraje". To, že se jedná o projev nepatřičné skromnosti, se můžete přesvědčit sami na další repríze představení AnI by neřekla (napadá vás to správně – jedná se o slovní hříčku odrážející prvotní pochyby Aničky Polívkové).

Jak je v Ponci zvykem, na nevelké scéně hlavní prostor okupují herci, dekorací je tu poskrovnu: jen jedna stará truhla, dle nálady a denního období se přeměňující v postel nebo lavici na zastávce, a nashromážděné krabice sloužící jako bar. V představení je důležitá akce, nekonečný pohyb, jedná se přece o „podivný muzikál nebo rozpohybovaný koncert“, ve kterém se ani nezastaví. Slečna Polívková zde začíná v úřednickém kostýmku čekající na zástavce na první, druhý, třetí... a další a další ujíždějící autobus. Autobusy neujíždějí jen tak znenadání, to jen naše hrdinka s delikatně výstředním jménem Nna Poli ověnčena několika tituly „zaměstnanec roku“ se nemůže odhodlat do práce po tom, co si na nedavném firemním večírku z ostudy ušila kabát. A co když takový zmeškaný autobus znamená začátek nového života? Života, ve kterém se odhodí veškeré zábrany, pracovní sako se vymění za třpytivé šaty a rebelující asistentka ředitele zazpívá.  Tento nový osud – sen či realita? – se splní díky náhodnému setkání v baru. Sólista kapely ztělesněný Jakubem X. Barem Nnu Poli dovede ke hvězdné kariéře – ovšem i skutečný příběh se tomu smyšlenému dost podobá, jak přiznává Polívková, přesně tento skvělý český písničkář ji inspiroval při tvorbě inscenace: "Jakub X. Baro mne asi tak před rokem přesvědčil k prvnímu vystoupení, a přestože nebylo zrovna nejpovedenější, tak proběhly další koncerty po různých barech a klubech, byly čím dál lepší a přirozeně se posouvaly k jakési hudebně dramatické komedii".

Celé představení (dá se tomuto „podivnému muzikálu“ vůbec říkat představení?) nese jakýsi neotřesitelně pozitivní náboj, a to nejen kvůli plnícím se snům (přece nebudeme doufat, že stejně jako v této hříčce po opilé eskapádě v baru u nás doma zazvoní známý zpěvák a nabídne spolupráci), nejen kvůli usmívajícím se hercům, ale především kvůli písničkám. Angličtina míchaná s češtinou a s podivným jazykem-nejazykem (zazní i k nepoznání pozměněný starý šlágr Summertime), bizarní texty, často nemající hlavu ani patu, mezi tím šílené napůl dialogy, napůl duety hlavních postav a především spousta legrace.  Skoro až snová atmosféra je doplněna velice specifickou postavou připomínající trpasličího Eskymáka doprovázejícího bývalou zaměstnankyni roku a pečlivě na ní dohlížejícího: anděl strážný či svědomí, na konci nás překvapí akrobatickým trikem, jakousi třešinkou na dortu podivnosti.

Charismatická dvojice unáší hodinu dlouhé představení na svých perfektních plastických výkonech, ovšem aplausu se dostalo i perkusistovi Davidu Moraisovi a bezpochyby talentované osobě za mixážním pultem – právě díky Martinu Mikulášovi (alias DJ Mikuláš) mi nabíhala husí kůže při prvních zvucích každé další skladby. Představení rozhodně můžu doporučit nejen zapáleným fanouškům slečny Polívkové (tím ale především, protože Anny si v „podivném muzikálu“ užijete dosyta), ale i každému, kdo má rád výzvy, neortodoxní nápady a improvizaci – spoustu improvizace – na scéně. Další reprízu inspirativní hříčky AnIby neřekla, které předpovídám stejně zaplněné sály, jako u předchozí inscenace Polívkové, uvidíte bohužel až v lednu 2012, ale počkat se rozhodně vyplatí.

Další informace o představení a ceně vstupenek na stránkách divadla.