Nejnovější články » Divadelní recenze
Když tanec vypráví příběh. Oněgin Národního divadla přinesl ladnost baletních čísel, dynamiku i perfektně vyjádřené emoce (recenze)
21.2.2020, Andrea Morkusová
Na prkna Národního divadla se 20. února v obnovené premiéře vrátil slavný balet Oněgin choreografa Johna Cranka a návrat je to vskutku vydařený. Kromě nádherné hudby Petra Iljiče Čajkovského přinesl precizně zatančená baletní čísla, ladnost pohybů, výpravnou romantickou scénu, skvěle vyjádřené emoce i charaktery postav a navíc dynamiku a spád.
Příběh na motivy známého veršovaného románu Alexandra Puškina líčí míjející se milostné peripetie a věčné téma nenaplněné lásky petrohradského samolibého hejska Oněgina a dívky Taťány.
Oba hlavní hrdiny poznáváme při jejich prvním setkání v zahradě Taťániných rodičů, kam Oněgina (při premiéře Giovanni Rotolo) přivedl jeho přítel a básník Lenskij (Federico Ievoli), milý Taťániny sestry Olgy. Taťána (Miho Ogimoto) se do návštěvníka zamiluje a během noci má velmi živý sen o jeho opětované lásce. Rozhodne se proto Oněginovi vyznat své city v dopise.
Když se ale v druhém jednání ocitneme na plese na počest Taťániných narozenin, vyvine se všechno jinak. Oněgin před zděšenou dívkou dopis roztrhá a z trucu, či jen tak pro zábavu, začne flirtovat s její sestrou Olgou (Irina Burduja), což vede až k vyhrocenému souboji obou mladíků, v němž Lenskij umírá. O deset let později se Oněgin a Taťána setkávají náhodně znovu, aby se jejich příběh (tentokrát však v prohozených rolích) opakoval...
Již od prvního jednání je divák nenuceně vtažen do příběhu a okouzlen ladností tanečních čísel, romantickými kulisami i perfektně ztvárněnými emocemi, které jsou navíc vyjádřeny naprosto přirozeně a uvěřitelně. Okouzlí vás něžný taneční duet Olgy a Lenského, z něhož jejich zamilovanost přímo čiší, i skvěle zahraná nejistota a vnitřní dychtivost mladé Taťány, která právě prožívá své první milostné vzplanutí, stejně jako nápadité ztvárnění dívčina snu, do něhož Oněgin vchází ze světa za zrcadlem.
Přes romantičnost celého baletu, jež by jinde mohla svádět k určité liknavosti a protahování, zde nechybí dynamičnost, příjemný spád a dramatické scény typu souboje Oněgina a Lenského. Skupinové plesové scény hýří bezstarostností a radostí či nablýskanou nádherou aristokratického plesu.
Představení přináší i řadu zajímavých prvků co se týče scény (Elisabeth Dalton). Kromě nádherných a výpravných kulis, měnících se s každým obrazem, scéna využívá v mezidobí i dvojitou, v přední části průhlednou, oponu, jež na jednu stranu při přestavbách zakrývá jeviště bez nutnosti přerušit děj, na straně druhé umožňuje ztvárnit přesuny postav na další místa příběhu. Vítaným oživením je i lávka v rohu orchestřiště a světelný design Steena Bjarkeho.
Romantické i dramatické kostýmy (opět Elisabeth Dalton) často podtrhují charakteristiku postav či právě probíhajícího děje, nebo jako v případě do bílé barvy oděné Taťány a důsledně černého Oněgina naznačují jejich dualitu.
Atmosféru dokresluje nádherná hudba Petra Iljiče Čajkovského, kterou v době vzniku baletu vybral, uspořádal a převážně nově instrumentoval Kurt-Heinz Stolze. Slovo dokresluje však není v tomto případě přesné. Hudba zde netvoří jen doplněk k příběhu, ale je přímo jeho dominantní součástí, ladí s ním a občas jej i přímo tvoří.
Crankův Oněgin je především baletem, v němž do sebe vše perfektně zapadá. Postavy jsou nejen skvěle zatančeny, ale i výborně herecky a charakterově vyjádřeny, včetně jejich emocí a vnitřních pochodů a tak jsou divákovi, stejně jako celý příběh, velmi blízké. Precizní taneční sóla i duety s množstvím zvedaných figur působí lehce, nenuceně a ladně a spolu s radostnými a živými skupinovými scénami skvěle ladí s romantickou a výpravnou scénou. Obnovená premiéra Národního divadla tak přinesla vše, co si od klasického baletu můžete přát.
Úvodní foto: Federico Ievoli a Giovanni Rotolo v představení Oněgin. Foto: Martin Divíšek, archiv Národního divadla