Snímek Chvění je realistickým pohledem na útrapy homosexuálů v Guatemale. Postrádá však originalitu (recenze)

V KINECH: Chvění / Temblores

Po úspěšném snímku Ixcanul (2015), jehož hrdinkou je sedmnáctiletá guatemalská dívka, která neplánovaně otěhotní, zkoumá režisér Jayro Bustamante jiný společenský fenomén své rodné země – pokřivené vnímání homosexuality. Snímek Chvění (Temblores, 2019) vypráví příběh čtyřicetiletého Pabla (Juan Pablo Olyslager). Na první pohled působí jako úspěšný a spokojený muž: má krásnou ženu, dvě děti, milující rodiče i dostatek financí. Ve skutečnosti je však tento Guatemalec vášnivě zamilovaný do muže jménem Francisco (Mauricio Armas Zebadúa), a to v zemi, kde je homosexualita stále vnímána jako hřích.

Přestože Guatemala nezakazuje homosexualitu zákonem – jak je tomu dodnes v mnohých jiných zemích – tamní lepší společnost ji jednomyslně odsuzuje. Pablo, který je odhodlán následovat své city, se tak brzy stane vyvrhelem a kvůli své orientaci přijde nejen o práci, ale i o možnost vídat se s dětmi. Do nelehké situace se vměšuje i církev se svým lékem na Pablovu „nemoc“. Hrdina snímku se tak záhy musí rozhodnout mezi osobním štěstím a životem ve lži.

Otázka víry

Předností děl Jayra Bustamantea je jeho schopnost neuchylovat se k nadměrné dramatizaci. Režisér se vyhýbá známým klišé, s jakými se v dílech s tzv. queer tematikou můžeme setkat, a jeho střízlivý styl evokuje spíše dokumentární žánr. Dialogy jsou svěží a realistické, a ani v nejvypjatějších momentech nepůsobí pateticky či afektovaně. Co víc, Bustamantea nás nejednou překvapí tím, s jakou lehkostí i humorem lze k veskrze vážnému tématu přistupovat.

Důležitou roli hraje v tomto příběhu církev. Tu Bustamante vyobrazuje jako všehoschopnou, až démonickou organizaci, která nepřiměřeně zasahuje do soukromí Guatemalanů. Jen s údivem pozorujeme zastaralé názory i nelidské praktiky tamních církevních představitelů, organizujících mimo jiné jakýsi tábor sexuální rehabilitace, kde se homosexuálové mají stát heterosexuály. Avšak i navzdory barvitému vylíčení těchto „léčebných metod“ se režisérovi podařilo nepřekročit meze uvěřitelnosti.

Je to ovšem právě Bustamanteův dokumentární styl, který filmu ve výsledku škodí. Námět není příliš originální a střídmost, s jakou je Pablův příběh vyprávěn, sice přispívá k dojmu autenticity, ale zároveň činí dílo poněkud vleklé, mnohdy až fádní. Režisér má navíc tendenci načít některá témata, případně naznačit možnou vedlejší zápletku, jako v případě bratra bažícího po vlastní švagrové, ale nic z toho již nedokáže důkladněji rozpracovat.

Přílišná střídmost

Originalitu bychom jen stěží hledali i v Bustamanteově filmovém jazyce. Technické provedení filmu není ničím osobité, snad kromě absence hudby – s níž se ovšem u podobných ‚komorních dramat‘ setkáváme – a dlouhých záběrů na Pabla, zejména celků a polocelků, v nichž osamocený hrdina působí ještě tragičtěji. Jinými slovy, Chvění je řemeslně skvěle natočeno, následkem čehož se paradoxně jeví jako spíše neoriginální, ploché a postrádající emoce.

K těmto nepříznivým pocitům pak přispívá i nevýraznost hlavní postavy. K určitému zlepšení dojde v druhé polovině snímku, kdy Pablo přijde o rodinu i zaměstnání. Nicméně herecký projev Juana Pabla Olyslagera je i ve vypjatých momentech nadmíru uhlazený a jemný, a film tak opět působí povrchněji. Svými osobitějšími výkony zastínili Olyslagera kupř. Mauricio Armas Zebadúa v roli Pablova milence Francisca, Sabrina De La Hoz, představitelka pastorky a neúprosné vedoucí již zmíněného rehabilitačního tábora či Diane Bathen v roli Pablovy strádající manželky.

Snímek Chvění lze ve výsledku nazvat střízlivým, realistickým pohledem na život homosexuálů v Guatemale, kteří trpí a skrývají se kvůli zastaralým předsudkům. Ačkoli se jedná o dílo kvalitní, ve srovnání s ostatními filmy s obdobnou tematikou – např. s britským snímkem Na konci světa (God's Own Country, 2017) – nepůsobí příliš originálně.