Kvalitní koncert orchestru není možné udělat v hokejové hale, říká v Proudcastu Matěj Lehár

Kvalitní koncert orchestru není možné udělat v hokejové hale, říká v Proudcastu Matěj Lehár 

Asi jen těžko byste hledali filmového fanouška, kterému se nelíbí velkolepé soundtracky znějící z reprosystémů kin. Filmová hudba s námi byla ještě dřív než měli pohyblivé obrázky řeč. Host prvního Proudcastu Informuji.cz je v notách filmových partitur jako doma. Byl jím ředitel Filmové filharmonie Matěj Lehár.

Jeho výjimečné těleso odehrálo 14.2. další skvělý koncert, tentokrát tematicky laděný do romantických melodií. Zazněla hudba od Johna Wiliamse, Jamese Hornera, Dannyho Elfmana a dalších. S Matějem Lehárem jsme ale mluvili nejen o přípravě valentýnského vystoupení, ale o filmové hudbě obecně. Od Hanse Zimmera, který se osobně představí v Praze už příští rok a 15.2. zprostředkovaně v rámci World of Hans Zimmer v Brně, po jeho hru na lesní roh a náročnou přípravu koncertů FILMharmonie. Rozhovor si můžete přečíst nebo si ho pustit jako Proudcast Informuji.cz na Spotify, Apple a Google Podcasts nebo také na našem facebooku.

Německý skladatel Hans Zimmer řekl, že skládání hudby je konverzace. Otázka a odpověď, nepotřebujete velké těleso nebo drahou techniku, stačí jen vymyslet příběh a vlastnit laptop. Souhlasíte s tím?

Tak v jeho případě to tak opravdu je. On mluví samozřejmě o hudbě jako takové. Hudba je velice jednoduchá záležitost, když se na ní podíváme z toho našeho hudebního pohledu. Máte nějakou krásnou myšlenku, nějakým způsobem ji třeba rozvíjíte a předáváte ji dál tak, jak ji máte rádi.

Takže to může dělat opravdu každý, když to hodně zjednodušíme? Můžete si sednout k počítači, mít nápad, klávesy nebo piano a skládáte hudbu?

Hudbu může dělat opravdu každý, na té úrovni, na které se mu líbí. Každý má nějakým způsobem tu představu jinou v tomhle ohledu. Samozřejmě člověk, který si sedne k počítači a povede se mu nějakých pár tónů a zalíbí se mu to, tak bude nadšen z toho, co právě tvoří. Samozřejmě člověk, který se tím zabývá, samozřejmě tvoří zase trošku jinak, právě podle toho, jak se to líbí jemu.

Filmová hudba se ale za poslední léta změnila. Skladatelé už nejsou těmi neznámými osobami, které stojí za hudbou, kterou slyšíme u filmů, ale vlastně jsou takovými novodobými rockovými hvězdami. Mají kapely, jezdí s velkými orchestry tour po celém světě. Tak kdy se tohle změnilo?

Já si myslím, že skladatelé, kteří skládali pro filmy, byli známí už v té době, kdy vznikaly první filmy, třeba i ty němé. Neříkám, že byli vyloženě celebritami, ale to povědomí tam bylo. Například v Hollywoodu bylo několik vynikajících skladatelů, kteří byli odkojeni skladateli, kteří skládali klasickou hudbu pro velké orchestry v Evropě. Byli to studenti například Gustava Mahlera, opravdu velkých symfonických věcí. Potom třeba z nějakých velkých evropských konfliktů utíkali do Ameriky a tam se začali dostávat k tomu filmu.

Dneska se to dostalo na úroveň, kde si myslím, že máme těch celebrit opravdu hodně ve všech oborech. Ta další záležitost, jak jste řekl, že se z těch skladatelů stávají rockové hvězdy, vyprodávají ty stadiony, je to určitou popularitou té hudby. Fanoušci filmů si, myslím, hodně navykli, že ta hudba se dá používat i bez toho filmu. Samozřejmě ta hudba, jak ji známe - zmiňoval jste toho Hanse Zimra - je velice hodnotná, funguje i sama o sobě, je tam spousta motivů, do kterých se lidé rádi zaposlouchají a zajdou si na ten koncert, užít si to. Hans zimmer je i hráč na klávesové nástroje, takže i v momentě, kdy se na koncertě začne projevovat jako hráč, pro spoustu lidí je to zážitek a jdou se na to rádi podívat. 

Bavíme se tedy ještě o té tradičně klasické hudbě? Film určitě zpopularizoval klasickou hudbu, ale můžeme to přirovnat k Beethovenům, Bachům, vy jste taky zmínil jednoho klasika. Je to to samé?

Musíme se na to podívat spíš z principu těch technologií. Ty technologie šly samozřejmě dopředu. O návaznosti na klasickou hudbu se určitě můžeme bavit u Johna Williamse a u skladatelů jako byl Jerry“ Goldsmith, Michael Kamen nebo já jsem dříve narážel na Maxe Steinera, který působil dřív v Hollywoodu. Tam se určitě dá mluvit o návaznosti na klasickou hudbu, právě díky používání toho symfonického orchestru, práce s barvami, provozování to i koncertně. Některé ty skladby byly hned provozovány koncertně, protože ta hudba byla skládána tak, že v té době je populární, i v tom filmu musela být populární, a hned záhy na to byla poptávka, aby se to dělalo i koncertně. 

Ale dá se říct, že film zpopularizoval klasiku, dostal ji k mladším nebo lidem, kteří by si normálně neposlechli Beethovena, Bacha a tak dále?

Asi do jisté míry, tímto já jsem v začátcích dost obhajoval, proč jsem se pustil do filmové hudby koncertně. Protože jsme měli zájem nalákat mladé lidi na symfonickou hudbu, protože tehdy se svými přáteli a spolužáky jsme se tím konkrétně zabývali během studií, tak člověk je tím přece jen dost nasáklý a chce to pustit ven a samozřejmě setkává se se svými vrstevníky, takže jsme se snažili to i nějakým způsobem promítnout i jim, takže máte pravdu, že i skrze tu filmovou hudbu je snadnější dostat lidi do Rudolfina.

Jakou má hudba mít vůbec ve filmu funkci? Někteří kritici si stěžují, když hudba ždímá emoce, když to řekneme takhle lidově. Má je podporovat, má splynout s tím filmem, takže ji vnímáme jen podprahově?

To si myslím, že si musí odpovědět každý tvůrce, jakou funkci má mít ta hudba v jeho filmu. Myslím si, že ta hudba má podporovat emoce, ale v dnešní době už víme, například z historie, ze snímků, ke kterým skládal hudbu John Williams, že opravdu ve chvíli, kdy se vám podaří nějaké výjimečné téma, tak vám stačí opravdu pár tónů, první náznak nebo jen barva hudebního nástroje, a vám se ten film vybaví. Když bych řekl, že dnes budete přepínat na televizi a najednou přepnete na snímek, kde je záběr na moře a uslyšíte kontrabasy s fagotem, tak budete vědět, že vám zaznívají Čelisti.

Když se podíváme do Česka, do toho našeho rybníčku filmového, tak určitě všichni znají tvorbu Karla Svobody. Ondřej Soukup, Ondřej Brzobohatý skládají filmovou hudbu. Na jaké úrovni je česká filmová hudba?

Tak toto já bych nerad hodnotil. Myslím si, že ta hudba patří k těm filmům, které se tady dělají. Hudební doprovody pana Soukupa, používá tam symfonický orchestr, ale celkové to vyznění filmů je trošku jiné než u té americké hudby velkolepé, k tomu je i ta hudba. Myslím si, že v tomhle ohledu čeští skladatelé odvádějí dobrou práci právě proto, že když sleduju české snímky, ta hudba mi do toho, řekněme, sedí. Nehraje si na nějakou přílišnou velkolepost, přílišné kopírování toho amerického stylu, přestože bych třeba zmínil, že tou orchestrací se třeba některé pohádky se snaží, aby tam orchestr vyzníval opravdu velkolepě. Myslím si, že to k tomu patří, že tyhlety české filmy a s nimi spojená i hudba k nim je taková kapitola sama pro sebe. Naše publikum to nevyhledává, že by chodili na filmy kvůli hudbě. Ve světě to mají skladatelé v dnešní době už trošku jednodušší v tom, že film se dnes prodává i na základě toho, kdo k němu vytváří například hudební doprovod. 

Máte vy oblíbené skladatele? Já si uvědomuji, že tohle je velmi těžká otázka, protože jako někdo, kdo má rád filmovou hudbu, bych mohl jmenovat dlouhé minuty, ale přece jenom, kdybyste měl vybrat?

Myslím si, že se to vlastně mění tou mojí prací, tím, jak se například zabývám konkrétními autory a vidím například jejich rukopisy a jejich druh práce, Samozřejmě já jsem vyrostl na soundtracku Posledního Mohykána, takže Trevor Jones je takový skladatel, který je ve mně nějakým způsobem zakořeněn. Potom můžu zmiňovat třeba Michaela Kamena a jeho Robina Hooda z 91. roku. Samozřejmě já jakožto hráč na lesní roh tyto soundtracky mám rád, protože tam ty lesní rohy jsou velice exponované. A myslím si, že když zmíním skladatele Johna Williamse, kterého si velice vážím proto, jakým způsobem skládá nebo skládal celý svůj život, právě protože se tomu snažil vtisknout tu řekněme symfonickou podobu, navazoval na práci se symfonickým orchestrem. On, jakožto původní dirigent. Tak s tím opravdu umí pracovat, tak když zmíním jméno Johna Williamse, tak se určitě nijak nespletu. 

Vy jste mi s tou první částí odpovědi nahrál na další otázku - vy hrajete na lesní roh, bylo to zmíněno už v úvodu. Vybaví se vám něco, nějaká oblíbená skladba, kterou si třeba rád zahrajete? 

Myslím si, že lesní roh je ve filmové hudbě velice exponován, je pro něj napsané velké množství sól, teď na koncertě 14. února zazní například hudební svita z filmu Titanic, kde soprán doprovází právě lesní roh. James Horner je takový skladatel pro horny, pro lesní rohy. opravdu tam je toho velké množství. John Williams má spoustu krásných hornových sól, například v Jurském parku, když si vybavíte začátek.

Jste ředitelem orchestru, připravujete program, dramaturgii a na závěr si sednete mezi ostatní a hrajete na lesní roh. Jak je pro vás důležité být součástí toho vystoupení?

Dříve jsem si myslel, že to nepotřebuju. Ale nikdy jsem vlastně nechyběl na koncertě. Dřív jsem ve chvíli, kdy jsem založil orchestr, jsem se snažil sebe jakožto hráče spíše upozaďovat z toho důvodu, že jsem měl spoustu práce okolo. A tehdy jsem si říkal, že to svým kolegům prostě nechci kazit. Dneska se dostávám do situace, že mě ta hudba natolik baví a natolik naplňuje, že si nedokážu představit, že bych si šel například na náš koncert do Rudolfina pouze sednout. Možná bych byl i víc nervózní, než když hraju. 

Takže bez vás už to nepůjde?

Samozřejmě půjde (smích). Každý je nějakým způsobem nahraditelný, kdybych měl nějaké zdravotní problémy, tak určitě nenastoupím, ale chci hrát. Baví mě práce s kolegy, baví mě to připravovat, nějakým způsobem to nazkoušet, mám šanci do toho i nějak zasahovat i přestože tam máme dirigenta, který to vede. Můžu do toho vstoupit a nějak do toho zasahovat, samozřejmě v soukromí, během zkoušení by to nebylo vhodné. 

Jsem rád, že jsme se dostali ke 14. únoru a vašemu koncertu Valentýn. Proveďte nás trošku přípravou. Vy připravujete program, sháníte notové materiály… Jak celý ten proces probíhá?

Valentýn je velice specifický program, protože já se spíše zabývám něčím jiným, než sledováním romantických filmů, to bych určitě jenom na začátku naznačil. 

To jste potřeboval říct, to je hlavní zpráva rozhovoru, nekoukám na romantické filmy (smích). Ne, já si dělám legraci. Nesednete si doma a nepustíte si romantický film?

Ale určitě, s manželkou. Manželka má ráda romantické filmy, jsou tam některé i její oblíbené. Ale právě kvůli tomu to zmiňuji, že pro mě tento program bylo nejsložitější sestavit právě z toho důvodu, že tady jsem neměl takový rozhled, jak jsem zvyklý, například když jsem tvořil programy sci-fi nebo fantasy, tam se samozřejmě pohybuju mnohem, mnohem více. U romantických filmů jsem se snažil hodně, hodně naslouchat jak produkčnímu týmu, jehož součástí je právě i moje manželka, nebo spoustě kolegů, kteří jsou součástí našeho orchestru, a snažil jsem se nasbírat co nejvíc tipů na složení toho repertoáru. Ty jsem potom začal přetavovat v to, že jsem sháněl, co už například máme k dispozici, co máme v repertoáru. Například z těch sci-fi zazní Across the Stars od Johna Williamse nebo také od něj Love Theme z filmu Superman. Takže ty klasické, které v repertoáru máme, a potom jsem dostával další a další tituly, které určitě nesmí chybět a z nich jsem se snažil udělat co nejlepší program. Myslím si, že pro spoustu lidí bylo hrozně důležité, a taky nejčastější otázka, která byla kladena, jestli to nebude nuda. Protože spousta lidí, když si představí romantické melodie, tak si představí pomalé, krásné motivy, ale pro spoustu lidí pomalé, nějaké rozvleklé. A musím se přiznat, že na koncerty filmové hudby chodí převážně publikum, které je zvyklé dostávat velký proud nějakých emocí během krátké chvíle. Jestli to je dobře, nebo ne, to bych nechal na někom jiném. Ale chápu to, že fanoušci opravdu ten tlak na to slyšet ty hlavní melodie a jít dál je silný.

Jaké publikum chodí na koncerty Filmharmonie? Dá se to určit?

Myslím si, že na nás chodí už velcí nadšenci nejen do filmové hudby, ale i přímo našeho orchestru. Myslím si, že za působení těch šest let, kdy jsme na scéně, jsme si udělali publikum lidí, kteří z nějakého důvodu vyhledávají náš orchestr a jsem za to rád. Protože v Praze podobných akcí nebo řekněme podobně vypadajících nebo prezentujících je celá řada a člověk se v tom musí zorientovat, aby věděl, co mu za to stojí a co ne. A já jsem velice rád, že se nám daří už třetí sezónu za sebou vyprodávat každý koncert, který děláme v Rudolfinu, což si myslím, že je velký úspěch. A je to vlastně i důvod, proč to v tuto chvíli můžeme dělat tak, jak to děláme. 

Když se ještě vrátíme k tomu programu, tak já, když do něj nahlédnu, tak vidím Johna Williamse, Jamese Hornera, Dannyho Elfmana, ale také Justina Hurwitze, což je La La Land nebo film Whiplash, to určitě naši čtenáři budou znát. Jak je těžké získat práva na takovou hudbu, starší, ale třeba i novější, která měla oscarové ambice a třeba i Oscara získala?

Musím říct, že u notového materiálu je důležité sehnat vydavatele nebo například nějakou knihovnu, od které je možné notový materiál buď koupit, nebo alespoň zapůjčit. Pracovat s kontakty přímo se studii je velice náročné a řekněme že pro člověka tady v naší kotlině pořádající koncert, pro Američany pouze v pražském Rudolfinu, je věc z důvodu pořizování licencí velice nezajímavá, tudíž se musíme vyloženě odkazovat na to, že ten notový materiál již existuje, že ho někdo někde hrál, že existují práva, že vám ho někdo zapůjčí.

Kolik takový notový materiál stojí? Budou společnosti, kde to bude víc peněz, společnosti, které budou vstřícnější? 

Ještě bych se vrátil k tomu, že my máme třeba dobré spojení na Davida Arnolda a takoví skladatelé jsou velice rádi, když se jejich hudba hraje. Tito skladatelé notové materiály nějakým způsobem půjčují, to ani nemá cenu o tom mluvit, v podstatě zadarmo. A jsou rádi, že to hrajeme, a my jsme rádi, že tu hudbu můžeme hrát. Tím bych zmínil titul Den nezávislosti, což je můj velice oblíbený titul, který jsme teď už potřetí hráli na koncertě sci-fi. Ale zpátky. Ta složka na notový materiál se koncert od koncertu velice mění. Ve chvíli, kdy se snažíte hrát moderní věci, tak finance jdou nahoru, člověk s tím musí počítat a musí k tomu bohužel dávat i cenu na ty koncerty. Můžu říct, že jsou společnosti, které v dnešní době využívají svého postavení na trhu a notové materiály jsou od nich velice drahé. A jelikož se jedná o zápůjčky, tudíž vy nemáte šanci s tím notovým materiálem dál pracovat, musíte ho dávat do rozpočtu vždy na jednotlivý koncert, tak se to občas slepuje velice špatně. 

Přichází třeba v úvahu přesun do větší haly? Třeba do nějaké, kde hraje Hans Zimmer u nás? O2 arena a podobně? 

My v tuto chvíli budeme hrát desáté představení v pražském Rudolfinu, které si myslím, že je nejkrásnější, a to musím schválně podotknout, akustický sál u nás. Myslím si, že kdybych filmovou filharmonii chtěl prezentovat v jiných sálech, i přestože by byly větší, i pro spoustu lidí, a nějakým způsobem bych měl možnost například pro orchestr tím pádem pro orchestr získat lepší pozici, tak si myslím, že v tu chvíli to pro nás není důležité právě z důvodu té akustiky. V O2 areně ve chvíli, kdy bych chtěl dělat koncert, tak bych ten devadesáti členný orchestr musel nazvučit a publikum by to v žádném případě nemělo pocit krásného koncertu, který si užijí například v Rudolfinu. Je to něco jiného, ve chvíli, kdy je prostě člověk zvyklý poslouchat nahrávky např. soundtracků, (v dnešní době vlastně jakýkoliv hudební doprovod vyjde a člověk ho může mít ve velice dobré kvalitě) není možné tuto kvalitu udělat koncertně v hokejové nebo fotbalové hale. Myslím si, že je možné se  tomu nějakým způsobem přiblížit v akustickém sále, a v jistých věcech to i přesáhnout, jako emocemi. To samozřejmě je i věc toho prostoru. Pro mě jít na koncert, jak jste zmiňoval nějaké ty arény nebo tak, já bych z toho upřímně měl poloviční zážitek, i přesto, že by to hrál výjimečný světový nebo vynikající český orchestr. Myslím, že v tuto chvíli s filmovou filharmonií dělám právě to, o čem jsem snil, dělám krásnou hudbu v krásném prostředí s vlastně v tuhle chvíli můžu říct za mě s vynikajícím orchestrem, na kterém se mi daří pracovat, jsou to převážně mladí profesionálové, se kterými působím i v jiných orchestrech. Známe se, ta spolupráce nás baví, někteří si kvůli tomu vždycky najdou čas, i přestože mají mít třeba službu v jiných orchestrech, ale je to věc, která nás těší. Převážně jsme tam nadšenci do té hudby.

Bohužel filmová hudba u nás i v Evropě dostala řekněme takovou nálepku určité samozřejmosti toho, že když jde člověk na koncert filmové hudby, tak jde domů spokojen. Já už s naším bývalým šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim, tuto sezónu nespolupracuje na žádném koncertě, jsme ale vždycky společně razili svůj způsob hudby tím, že jsme se nikdy moc neohlíželi na publikum, co se týče kvality. Protože na nás nechodí poučené publikum, myslím si, že dřív nechodilo. Doufám, že jsme si taky už vychovali publikum, aby sledovalo, které věci my děláme jinak než jiné orchestry, a právě abych navázal, tak právě s Chuheiem Iwasakim jsme si vždycky snažili hlavně hlídat hlavně to, abychom si my odvedli svou práci. A to, jak bude znít, to už jim předáváme nějakou emoci a ve chvíli, kdy to budeme dělat dobře, tak to publikum vždycky vycítí. A myslím, že to je právě i výhoda toho krásného sálu nebo akustického sálu, kdy to publikum vás nějak vidí a nějakým způsobem to s váma cítí, je to určitě rozdíl, než když jdou na koncert do O2 areny a nikdo vás ani nevidí, vidí vás jen na nějakých pár obrazovkách, abyste vůbec věděli, že tam je nějaký orchestr.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!