Husitskému hnutí Alois Jirásek věnoval hned tři své hry – Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, které vznikaly v období od roku 1903 do roku 1914. Tvůrci Husitské trilogie si z textů vypůjčili základní situace, zjednodušili ho a z jednotlivých úryvků vytvořili skoro dvouhodinovou inscenaci. Nápad smrsknout tři monumentální hry do necelých dvou hodin představení se nám může zdát jako nadlidský výkon a tvůrci si na sebe naložili opravdu nesnadný úkol. Celá inscenace bezpochyby přináší zajímavý pohled do české historie. Pokud patříte mezi průměrné znalce českých dějin, respektive těch husitských, možná budete překvapeni, co vše nevíte. Inscenace Husitská trilogie je totiž takovou zábavnější hodinou dějepisu.

Dějiny očima současnosti

Jak už to v dnešní době bývá, i zde tvůrci zvolili moderní, poměrně netradiční zpracování. Dobový Jiráskův jazyk je kombinován s prvky, které mají celou hru odlehčit. Bohužel to občas moc nefunguje a často je to spíše na škodu. První půlka představení se poměrně táhne a až na pár akčnějších momentů je to vlastně jeden velký dialog. Po prvním střídání Janů, kdy na scénu přichází Jan Žižka, získává představení větší spád, a to vás trochu nadzvedne ze sedačky – není to ale dostatečné.

Tvůrci se snažili snížit vážnost celé hry, a tak nezapomněli na několik humorných momentů. Trochu ironie, zábavy má do inscenace zřejmě přinést postava vypravěčky, kterou ztvárňuje Veronika Janků. Pro představení toho, co nás dneska večer čeká – „masakrální archeologie podle Jiráska“ – je tato role ideální. Hezky diváky vnese do děje a občas i efektivně komentuje, co se zrovna na jevišti (v uzavřených nádobách) odehrává za šílenství. Vidíme zde určitý záměr, který někdy slouží dobře, ale celkově působí neohraničeně až překombinovaně. Staročeština mixovaná s modernějším pojetím, ironickým projevem a jakousi muzikálovou parodií – to vše propojeno s pivní kulturou, která má symbolizovat češství, zatímco je vzdáván hold Jiráskově bustě.

Vojtěch Dvořák v roli Jana Roháče

Husitská trilogie má velký potenciál, který však není naplněn. Skvělým příkladem je originální scénografický nápad, který je třeba vyzdvihnout, protože ten se skutečně povedl (a je to první, možná poslední, co vás na inscenaci překvapí). Na jevišti se nacházejí tři vzájemně spojené průhledné bubliny, které vzdáleně připomínají prostředí z filmu Marťan. Na první pohled to vypadá, že se bude jednat o zábavnou podívanou. Jenže i tento povedený nápad není dostatečně využit a po chvilce je bohužel i na škodu. Zatímco první půlhodinu oceňujete netradiční pojetí, po uplynutí nějakého času zjišťujete, že je tady něco špatně. Jelikož se veškeré dění odehrává uvnitř tří, respektive dvou hlavních, uzavřených bublin, cítí se divák po chvíli odstrčený. Je totiž velmi těžké jej do představení vtáhnout.

V praxi to pak vypadá tak, že si herci hrají tak nějak pro sebe a vypravěčka se snaží reflektovat, co se zrovna v bublinách odehrává. Ano, ten potenciál tam je – a v malé míře je využit. Kouřové efekty jsou velmi efektivní, stejně jako stříkání krve po stěnách bublin – to by klasická scéna samozřejmě neumožnila. To je ale vše. Na úkor těchto atraktivních efektů se publikum ocitá distancované od toho, co se zrovna na jevišti odehrává. A to je škoda – výsledný dojem je totiž trochu jako sledování divadelního představení v televizi. Nebo pozorování rybiček v akváriu.

Husitská trilogie využívá netradičně zpracovanou scénu.

Je pochopitelné, že tvůrci chtěli hru přizpůsobit dnešnímu publiku, cílit na mladší diváky a zkrátka udělat to ‚friendly‘ pro všechny, ale pokud citujete staročeské úryvky z Jiráska, a do toho zničehonic začne vypravěčka skoro rapovat za zvuků elektronické hudby, zatímco za ní se rozprostírají kosmické futuristické bubliny, publikum přesytíte. Vypadá to, že tvůrci měli spoustu nápadů a neuměli se rozhodnout, který použít, a tak v inscenaci najdeme prostě všechny.

Vzniká z toho pak směsice humorných, někdy bohužel pouze rádoby vtipných momentů, politické satiry (kdy diskuze městských pánů parodují současné televizní politické debaty), archeologického odkrývání příběhů, náročných dialogů, krvelačných masakrů, fotbalových zápasů, fanouškovských výkřiků a elektro dance party. Někdy méně znamená více. Jednotlivé části byly možná úspěšné, publikum pobavily a zaujaly, ale až moc se skáče od jednoho nápadu k druhému. To je důvodem, proč inscenace působí spíše jako mini etudy a chybí ji celistvost. Jako casting na perfektního Jana dobré, ale to je vše.

Dobrý záměr, nedotažené zpracování

Tvůrci si dali za cíl představit „současný obraz cesty od ideálu k politice a od politiky k terorismu“ – a to se jim poměrně zdárně povedlo, a nejen jim. Vojtěch Dvořák, který si zahrál všechny tři Jany, zvládl načrtnout hranice toho, kde se nachází Hus, kde Žižka, kde Roháč. Díky tomu je docela snadné rozeznat hlavní myšlenku, kdy se jedno poměrně obyčejné poselství dokáže postupem času obrátit až v nebezpečný fanatismus.

Příběh se distancuje od publika v hledišti.

Nicméně úkolem všech Janů je často pouhé diskutování a názorové přestřelky s nepřáteli, kteří jsou zrovna u moci. Celá hra je koncipovaná vlastně jako velký dialog mezi trojicí Janů (kteří se střídají na režisérském křesílku) a buď odpůrci, nebo následovníky. Občas se to zvrhne ve vášnivější debatu, občas ve fanatické boje, ale vesměs veškerá ‚akce‘ zůstává ve slovech. Žádné velké drama se nekoná, když si odmyslíme několik krvelačných střetnutí.

Husitská trilogie v divadle Komedie připomíná trochu demo verzi. Koukáme se na skvělý nápad, který ale není dotažený. Vypadá to, jako by tvůrci ztratili sílu a nedokázali si poradit se svými myšlenkovými pochody a kreativitou. Koncepční uchopení je na první pohled skvělé, ale nedomyšlené. Herecké výkony na jedničku, ale není navázán vztah publikum-herec a toto distancování při náročnosti tématu není ideální. Chtělo by to trochu ubrat na snaze zavděčit se všem, vybrat dva, tři nápady a s nimi pracovat. Pak by Husitská trilogie byla perfektním zážitkem.

Foto: Archiv MDP

4.2.2020 | Katka Čajanková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout