Manželé Inge a Reynir poklidně hospodaří v malé vísce na severu Islandu. Potkávají se doma až večer a celý jejich život se točí okolo statku. Alespoň tak se to zpočátku může zdát. Reynir mimo jiné pracuje mimo domov pro lokální zemědělské družstvo, a tak Inge často zůstává na obstarávání dobytka sama. Každodenní rutina je však přerušená vlivem nenadálých událostí, díky nimž Reynir tragicky zahyne. Okolnosti skonu manžela a rozhovor s jedním z jeho přátel donutí Inge přehodnotit své dosavadní přesvědčení o stavu komunity.

Na základě jistých odhalení se rozhodne jednat proti nekalým praktikám místního družstva. Vydává na sociálních sítích článek, v němž veřejně "pošpiňuje" družstvo a jejich monopol v zemědělství a text se stává hlavním katalyzátorem a zcela jasným hybatelem děje podobně jako tři billboardy kousek za Ebbingem ve stejnojmenném filmu. Houževnatá farmářka zpočátku i přes (ne)pochopitelnou ignoranci některých spoluobčanů trvá na svém a pouští se tak do boje, připravena použít i poměrně neortodoxní zbraně. 

Inge podobně jako Mildred Hayes (Frances McDormand) potvrzuje současný filmový trend silných a emancipovaných ženských hrdinek a atypických bojovnic proti systémům, v nichž jsou donuceny žít. Nicméně je potřeba zmínit, že takových hrdinek bychom se pravděpodobně nikdy nedočkali nebýt nějakého - v těchto případech tragicky drastického - impulsu, který například Inge proměňuje ze zádumčivé hospodářky v již procitnutou bojovnici. Příběhová kompozice Hákonarsonova snímku je tedy vystavěna na dvou jednoduchých podnětech, kterými se snaží autor vyvolat jistý konflikt a zároveň kriticky reflektovat fikční komunitní společnost. Takového pohledu úspěšně dosahuje nejen pomocí perfektní práce s kamerou a použitím velkých celků, v nichž představuje syrově specifickou atmosféru islandského ostrova, ale v první řadě pomocí mnoha bezeslovných záběrů. V jistých ohledech by se pak zajisté dalo o filmu uvažovat i jako o komediálním dramatu, a přestože několik jemně humorných scén by se dalo ve snímku nalézt, spíše se jedná o komorně-absurdní drama. 

Islandský režisér a současně scénárista Grímur Hákonarson, jenž absolvoval jednoroční program na pražské FAMU, se po dramatu Berani, s nímž dokonce vyhrál ocenění Un Certain Regard ve francouzském Cannes, vrací na sever islandského ostrova. Na rozdíl od absurdního dramatu Berani se nesoustředí na vztah bratra s bratrem, ale rozšiřuje svou obrazovou studii na celé komunitní uskupení lidí.

Ačkoliv by někdo mohl nadnést, že přirovnání s americkým filmem Tři billboardy kousek za Ebbingem zde není úplně na místě, přinejmenším inspirace je zde zcela jasně patrná. A to především kvůli svým příznakově silným ženským hrdinkám, které se odhodlaně a urputně vydávají do boje proti vyšším komunitním systémům. Ve výsledku je tedy Daleko od Reykjavíku nejen příjemnou komorní oddechovkou odehrávající se v okouzlujících kulisách drsného severského prostředí, ale i reflexivní kritikou společenství.

Kdy a kde dávají film: Daleko od Reykjavíku

28.1.2020 | Šimon Svoboda Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout