Celá opera je v Národním divadle rozdělena na tři jednání a pět obrazů. Hned na začátku toho prvního vás zaujme neobvykle pojatá scéna Zuzany Gilhuus i velkolepost sborového obsazení –  jednoduchý bíle zářící most uprostřed jeviště překlenuje sbor více než 130 postav představujících dav lidu a strážců čekající na popravu mladého perského prince, jenž neuhádl hádanky kruté princezny Turandot (při premiéře Iveta Jiříková).

Turandot ND 2020. Michal Lehotský jako princ Kalaf. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

Scéna, stejně jako veškeré kostýmy Borise Hanečky, je důsledně laděna pouze do bílo-šedo-černé barvy, což představení dodává zvláštní atmosféru. Na jednu stranu v něm tak divákovi chybí obvyklá barevnost, výpravná rozmanitost a okázalost čínského císařského paláce a jeho okolí, v němž se příběh odehrává, na tu druhou ale působí neobvyklým kouzlem čistoty až purismu.

Světelný most je pak v menších obměnách základem ztvárnění všech dalších obrazů, které se od sebe vizuálně nijak výrazně neliší a jejichž část po většinu představení tone ve tmě, kterou jen čas od času prozařuje velmi povedená hra světel a stínů. Ve tmě ale bohužel často zanikají mnohé detaily a částečně i velké sborové scény, na nichž je opera z podstaty vystavěna. Samotná scéna tak jakoby symbolicky reflektuje děj opery, který je téměř až do konce podobně temný jako její začátek. 

Turandot ND 2020. Martin Dvořák jako perský princ. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

A neobvyklý je i způsob ztvárnění samotného děje. I vypjaté scény, jako je smrt věrné služebné Liu (Alžběta Poláčková), která obětovala svůj mladý život z lásky k princi Kalafovi (Michal Lehotský) a pro jeho štěstí s princeznou Turandot, většina sborových partů či závěrečný duet Turandot a Kalafa, jsou zde zpodobněny spíše minimalisticky a náznakově. Chybí výraznější herecká dramatičnost a silné emoce, ke kterým temný děj opery přímo vybízí.

Nejnovější pražská Turandot je prostá i určitých komických prvků, které její téma mohou příjemně odlehčovat. Pro porovnání připomeňme například premiéru nastudování stejné opery Jihočeským divadlem uvedenou na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově v srpnu 2019, kde jsou tři císařští ministři Ping, Pong a Pang (v současném nastudování pražského Národního divadla Jiří Brückler, Josef Moravec a Richard Samek) vyloženě sympatickými komickými postavami.

Turandot ND 2020. Jan Ježek jako císař Altoum. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

K nejoriginálnějším a nejpovedenějším aspektům představení patří bezesporu ztvárnění císaře Altouma (Jan Ježek) jako monumentální bytosti v bílém, která mnohonásobně převyšuje všechny ostatní smrtelníky stojící hluboko pod ním. Velikost jeho postavy, z níž však vykukuje “malinká” hlava a ruce skutečného protagonisty, tak výborně symbolizuje význam majestátu, který v opeře velebí celý národ.

Zajímavé je i samotné zjevení se již zmíněného perského prince (Martin Dvořák) na jevišti, na které doslova vyjede nohama napřed kdesi z podpódia, aby vzápětí do opery vnesl své baletní umění či promítaný obraz obličeje princezny Turandot na konci světelného mostu, po němž odsouzený kráčí ke své záhubě.

Úvodní foto: Iveta Jiříková jako princezna Turandot. Patrik Borecký, archiv Národního divadla

26.1.2020 | Andrea Morkusová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout