Je více než jisté, že i amatérského divadelního fanouška se muselo v posledních letech alespoň letmo dotknout jméno francouzského dramatika Sebastiena Thiéry. A to nejen proto, že v roce 2015 dorazil na prestižní udílení francouzských divadelních cen zcela nahý, aby vyjádřil protest proti své národní vládě. Jeho inscenace už totiž ztvárnilo nejedno české divadlo a domácí divák si tak mohl mnohokrát přičichnout k dramatikově absurdno-komickému stylu. Jeho ekvivalent bychom mimo jiné mohli hledat třeba v atmosféře děl Franze Kafky. 

Ze hry Kdo je pan Schmitt? Foto: Divadlo na Fidlovačce

Právě takovým kafkovským dramatem je i hra Kdo je pan Schmitt?, která se hraje od konce loňského roku Na Fidlovačce. Ústřední postavou grotesky je manželský pár Bélierových, z jehož poklidné rutinní večeře se vyklube dokonalé ztvárnění toho, jak snadno se může člověk v dnešním světe, ale i sám v sobě ztratit. 

Už od prvních minut jsou diváci svědky té nejtenčí hranice mezi rozumným a čistým úsudkem a schizofrenními myšlenkami. A situací, které mohou pomyslnou hranici ještě ztenčovat, přibývá. Poměrně závažné až filozofické téma je však vnořeno do nekonečné roviny vtipných až groteskních chvilek, které dodávají ději na bystrosti, dynamice a chytlavém vtipu.

Možná sami nebudete chvíli vědět, kdo je kdo. To se může v této energické dvouhodinovce snadno stát, pravděpodobně i díky skvělému hereckému výkonu hlavních postav. Role lehce cholerického pana Béliera se totiž zhostil Jaromír Nosek, přičemž křehkou ale zároveň i důvtipnou oporou mu je Jitka Ježková jako paní Bélierová. Nebo Schmittová? Hlavní zápletkou celé inscenace je, jak už bylo nastíněno, záměna jmen... a vlastně i identit manželského páru. S těmi se na jevišti objeví ještě nejistý policista (Lukáš Rous nebo Filip Cíl), bláznivý lékař (Vasil Fridrich či Denny Ratajský) a ztracený syn Karl (Lukáš Štěpánek). 

Ze hry Kdo je pan Schmitt? Foto: Divadlo na Fidlovačce

Stejně jako u Kafky můžete i u tohoto absurdního dramatu očekávat spíše lineární děj. O monotónnosti však nemůže být řeč, příběh vlastně žije od začátku až do konce, má grády po celou dobu. Diváky, kteří mají rádi parabolu, to klasické divadelní rozuzlení na konci či happy-end, asi tolik neosloví. Ale jeho pojetí je zkrátka dalším z typických Thiériových prvků a vlastně i všech stoupenců absurdní dramatiky.

I tak se však jedná o příběh hodný zvučných prken a hladových diváků. Nasytí je určitě množstvím groteskních a skvěle ztvárněných situací, vtipnými rozhovory a grimasy, hbitými slovními přestřelkami a metaforickými karikaturami. Tato hra o současném já, o manilupaci či neschopnosti vybočit ze zajetých kolejí bude určitě pro každého příjemnou parodií na některé existenciální problémy lidské maličkosti.

O režii komedie se postaral Lukáš Pečenka, který je už stálicí Divadla Na Fidlovačce a jeho duši zná detailně dobře i z jeviště - z pozice herce. 

Foto: Divadlo Na Fidlovačce 

19.1.2020 | Mona Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout