Janě Vébrové se nedá upřít odvaha, s níž – v kuželu světla tak sama – vystoupila na pódium před téměř prázdný sál. Zvolit právě ji za entreé k civilnímu, a zároveň až filmově výpravnému vystoupení dvou „ztracených“ Portugalců, muselo být naprosto přirozené. S jižanskými hráči ji spojuje potřeba dát nástroji co proto. Jana Vébrová v liduprázdném sále zohýbala svůj hlas a rozhodně nešetřila harmoniku. Přesto nepůsobila excentricky ani okázale. Pro takovou vyváženost civilního a efektního projevu se slova hledají těžko.

Tatáž volně plynoucí přirozenost se silným účinkem provázela i živé vystoupení dvojice Dead Combo. V první řadě je třeba zmínit její neokázalé šoumenství: Musí být těžké vydržet hrát drsňáka. Vynikající kytarista (ostatně s filmovým jménem par excellence) Tó Tips, na všech fotografiích zachycen v typickém klobouku, který mu stíní tvář, zachoval svou image po celý koncert. Klobouk odložil až na úplném konci, pravděpodobně na znamení úcty k publiku. Taková tajemnost byla dalším z důvodů, proč si tuhle portugalskou dvojku lze nejsnadněji představit při intimní hře u ohně vprostřed pouště.

Výrazným účinkem, který má hudba Dead Combo na posluchače, je pocit hluboké samoty. Pocit, který člověk zakouší – sám – pod hvězdami. Osamělý jezdec, který po večerech vybrnkává veškerou lidskou bolest a tíhu. Bez patosu rozervaný hrdina, jehož počínání se zdá být marné. Marné ovšem neznamená zoufalé: hoši svými nástroji dráždili chřestýše, rozvlnili horký vzduch daleko za horizontem a bezstarostně si pohvizdovali pod sluncem (skutečné pískání přišlo až později). Zadupali na rock and rollovém večírku (za kopák jim posloužila Tipsova levá pata) a rozesmáli tváře zpitých kovbojů. A také obratně sváděli: ve skladbě „Hey girl can you dance with me“ vybrnkali zamilovaný pohled, rozjitřenou vášeň i mužné gesto „nevzdám se tak snadno“.

Pedro V. Gonçalves v psích dečkách využil celou škálu nástrojů, Tó Tips zůstal věrný kytaře, kterou ovšem pokoušel chrastidly a činely, jako někdo, kdo tu svou holku zná a vymýšlí pro ni různé kostýmy. V komorním hudebním dialogu, který přenesl nepočetné (!) publikum na dalekou cestu rozhrkaným karavanem, se podařilo rozprostřít celou šíři vyprahlé prérie. S minimálními efekty (rozhoupaná žárovka!) dosáhli tihle chlápci v zaprášených oblecích virtuózního transportu do filmových krajin.

Že jde opravdu o hrdiny dokázal Tó Tips ve chvíli, kdy mu praskla struna. Se samozřejmostí ostříleného pistolníka dohrál vášnivý part až do konce. A stejně suverénně chlapci svůj koncert zakončili: pomocí nahrané smyčky naprosto nečekaně odešli z pódia v polovině skladby, zatímco hudba hrála dál. Koncertu tak není co vytknout: Byl-li kdo naladěn, odešel s nozdrami plnými pouštního prachu. Jediným překvapením zůstává poměrně nízká účast posluchačů. Kdyby mezi nimi byl takový Tarrantino, Dead Combo by měli v kapse kontrakt hned na několik soundtracků.

20.10.2011 | te. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout