Rodina je základ státu, co je ale základem Sedláčkových filmů?

Rodina je základ státu, co je ale základem Sedláčkových filmů?60%

Naléhavý problém hospodářské krize nemohl minout ani českou filmovou produkci, a tak se v posledních letech jako houby po dešti začaly množit výrobky ekonomických problémů společnosti přímo či nepřímo se dotýkající. Český populární (a to v obou významech tohoto slova) režisér Robert Sedláček hodně sázející ve svých filmech na myšlenku národní povahy a jejích maloměšťáckých obdob, se tentokrát ponořil do hlubin socio-ekonomických vztahů a vykreslil portrét jedné rodiny v nesnázích.

Úspěšný manažer Libor (statečně odehraný Igorem Chmelou) snáší v zasedací místnosti morální týrání dvou protivníků. Tak film Rodina je základ státu začíná: slovíčkaření, surové pohledy a dokonce i (pro správný říz nezbytné) vyhrožování na výbornou vykreslují počáteční situaci, a to v momentě, kdy ještě vlastně nevíme, kdo je hodný a kdo je zlý (policajt), ani vlastně netušíme, who is who a jak se věci mají. Teprve v další scéně, která se úvodní nepodobá ani v nejmenším (ostatně úvodní scéna, z mého hlediska nejpovedenější co do způsobu natočení a dávkování napětí, jakoby do filmu vůbec nepatřila), se dozvídáme, že bandita a zločinec je ve skutečnosti otcem od rodiny, že do šlamastyky se dostal jen pro dobro rodiny, a že vlastně všechno, co v tom zatraceném životě má, je – budete se divit – no přeci rodina! Právě proto z obav o existenci nejen vlastní, ale i manželky a dvou dětí, ten svůj „základ státu“ vezme na poslední výlet (útěk?) před logickým a nevyhnutelným střetnutím s muži zákona. V takto civilním duchu postrádajícím element překvapení se celý film ponese – pomalá road-movie o objevování prostých cenností, které nám (samozřejmě!!) v tom věčném shonu a maratonu za penězi unikají.

Vlastně nápad je to vcelku fresh a citlivý, „cestovatelské“ podání je také sázkou na divácký zájem, o vybraném žánru tragikomedie, nebo dle definice producentů „dramatu s prvky frašky“, ani nemluvě – dalo by se skoro říct, že se jedná o „český národní žánr“. Jenomže když vezmeme posledních několik Sedláčkových filmů, něco na tom najednou nesedí. Tak například casting – to, že se ve snímcích objevují stejní herci v přibližně stejných rolích, by možná nebylo až tolik zarážející, kdyby ti herci nenesli s sebou z filmu do filmu určité klišovité povahové rysy, mě osobně iritující. Takový Taclík hrající v Největším z Čechů primitivního vesnického rekordmana se v Rodině „transformuje“ do přiblblého policisty – vskutku razantní proměna! Talentovaná Simona Babčáková je zde opět za ne zcela spokojenou ženskou, kterou smysl pro humor neopouští ani v té nejzapeklitější situaci. Zkrátka, když čekáte od Sedláčka velké překvapení, budete zklamaní, režisér sází na ověřenou jistotku.

Scénáři by se také dalo leccos vytknout, ovšem tomu, kdo filmy režiséra nemá nakoukané, by to vadit nemuselo. Co by možná dokázalo rozhořčit i toho nejambivalentnějšího diváka jsou scény samoúčelné nebo až do trapnosti předimenzované (například takový opilý monolog Libora v rozhlase). Jakási „béčkovost“ filmu je bohužel dávaná režisérem tentokrát až moc na odiv – to, že se nejedná o produkci určenou pro televizi, se na vizuálním podání filmu dost těžko pozná.

Přes všechny nedostatky se ve filmu i tak dá najít pár povedených humorných scének, které utkví v paměti opravdu mnohem víc než stodvacáté rozjímání o smyslu manželství a vztahových nesrovnalostech. Ovšem – ať nejsem nespravedlivá – někdo se možná v Sedláčkem nabízeném obrázku „jedné normální rodinky“ najde a někomu ty věčné pravdy přijdou osvědčeným řešením nebanálních problémů. Hlavní předností filmu je ale jednoznačně prezence vynikajícího – a s každým rokem více obsazovaného – herce Martina Fingera, který je ve své roli vyšetřovatele příjemně nepříjemný, trochu estébácky založený, s předurčeným počtem monologů, na které je vskutku mistr, a nezbytným malým detailem – cukrovými tabletkami, které nechává za sebou, kudy chodí.

Takže verdikt? Omlouvám se pánu režisérovi, ale se vším respektem k jeho tvorbě při zhlédnutí „Rodiny“ mě přepadával iritující pocit deja-vu. Ačkoliv ve filmu Největší z Čechů se jedná o naprosto jiné téma, forma road-movie, lokalita jižní Moravy (v předchozím snímku jižních Čech), „osvědčení“ herci a několik komických scének jako přes kopírák přivedly ke stejnému výsledku. Na pomalu ubíhající českou krajinu se dobře dívá, o tom žádná, stanování v lesíku v harmonii s florou a faunou určitě také bude pro romantiky příjemnou vzpomínkou na letní dny, celý film tyto pěkné epizody bohužel neutáhnou, protože jako správná socio-ekonomická tragikomedie se nese ve znamení řešení vztahových a pracovních (anebo přesněji „popracovních“) problémů, které ovšem pár dní po zhlédnutí budou tím, na co si při pomyšlení na film ani nevzpomenete.  Chtělo by to změnu (nebo návrat ke kořenům??), pane Sedláček

Názor informuji.cz: 60%

Kdy a kde dávají film: Rodina je základ státu

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!