Píše se září roku 1992 a ve vídeňském Divadle na Vídeňce uvádí autorská dvojice Michael Kunze a Sylvester Levay premiéru svého muzikálu Elisabeth. Přestože oba autoři vytvářeli inscenaci na míru rakouskému publiku, brzy si ho oblíbí celý svět. Hraje se v Japonsku, v Německu, v Maďarsku, Finsku, Švédsku, Švýcarsku i v Holandsku. Česká republika na svou verzi čeká dlouhé roky.

Není divu. Elisabeth je muzikál velmi náročný téměř ve všech ohledech. Klade velký důraz nejen na živou hudbu a na pěvecké výkony, ale rovněž na technická řešení, kostýmy a scénu. Vyžaduje precizní koordinaci celého souboru, protože hlavní roli zde hrají především velké sborové scény, kterých je v inscenaci požehnaně. Z hlediska dnešní mainstreamové muzikálové tvorby by se mohlo zdát, že je to příliš práce pro soubory, které jsou zvyklé produkovat jednu až dvě muzikálové premiéry za sezónu.

Proto museli čeští muzikáloví fanoušci na Elisabeth dlouho čekat, i když v okolních zemích slavila velký úspěch a do dnešních dnů ji vidělo již přes dva miliony návštěvníků. Výzvy se konečně rozhodlo chopit plzeňské Divadlo J. K. Tyla, které uvedlo premiéru české verze muzikálu na Nové scéně 30. listopadu 2019. Režie se ujal Lumír Olšovský, o český text se postaral Michael Prostějovský.

Elisabeth patří mezi muzikály, v nichž chybí činoherní části a děj se posouvá především prostřednictvím písní. Klíčovou roli samozřejmě hraje hudba, kterou živě hraje orchestr. Skládá se z několika motivů, které se poměrně často opakují. Nicméně místy návštěvníky překvapí žánrové vybočení. Tvůrci kombinují rock a pop s prvky elektra, rapu i vídeňského valčíku, čímž se výrazně odlišují od jiných významných muzikálů především z britského prostředí.

Plzeňská verze se může pochlubit také výbornými pěveckými čísly. Přestože představitelka Elisabeth Soňa Hanzlíčková Borková (alternuje Michaela Gemrotová) nadchne v působivé titulní písni Jen já vím, jak mám žít (v němčině Ich gehör nur mir) i svou podobou se skutečnou císařovnou Elisabeth, muzikál válcují především její duety s představitelem Smrti Pavlem Režným, kterého alternuje Jan Kříž. Výborné je i obsazení dalších mužských rolí – císaře Franze Josefa, kterého hraje Jozef Hruškoci, a atentátníka Luigiho Lucheni v podání Lukáše Ondruše. Škoda jen, že jsou jejich hlasy stejného typu, a tudíž vzájemně zaměnitelné.  

Co stojí rozhodně za pozornost, je scéna, s níž si plzeňští tvůrci skutečně vyhráli a využili většiny technických vymožeností, která jim poměrně nová a moderní budova nabízí. Diváci se tak nedočkají kýčovitých projekcí, které zaplavily pražské muzikály jako plevel. Jednoduché kulisy odvádí svou roli víc než dobře. Hra s konstrukcí se světly, která se během inscenace pohybuje nahoru a dolu nejen aby osvítila scénu, ale aby na ní mohly být zaměšovány záclony či závěsy, je povedená a nerušivá. Když se v jedné ze závěrečných scén pódium doslova rozvlní, nahání to husí kůži a pozvedává danou scénu k vrcholům české muzikálové produkce.

Největší úskalí tak ční v samotném příběhu muzikálu. Zatímco první část je poměrně dynamická, druhá se brzy začíná táhnout. Tvůrci museli životopis císařovny samozřejmě značně poupravit, některé klíčové životní události úplně vystřihnout. Přesto se toho v druhé části má dít tolik, že je vše reflektováno jen velmi povrchně, až na sebevraždu Elisabetina syna Rudolfa, v níž jsou ale také nepřesnosti. Což samozřejmě nevzbuzuje takové emoce, jako kdyby se vybralo pár klíčových okamžiků.

Přesto je muzikál Elisabeth v současné době jedním z nejzajímavějších kousků, které současná česká muzikálová tvorba nabízí. Západočeská metropole se tak pomalu začíná stávat místem, kam by se měli někteří z pražských tvůrců jezdit učit, jak připravit kvalitní muzikál. Ostatně i mnoho herců v obsazení jsme zvyklí vídat spíše na prknech pražských divadel.

Foto: Martina Root

5.12.2019 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout