Příběh nás zavádí do fiktivního království Popo, v němž v zahradě královského paláce polehává princ Leonce (Patrik Holeček) a k smrti se nudí. Na pomoc si vezme oblíbeného sluhu Valeria, kterýžto ale jako známý povaleč a požitkář nicnedělání jen vítá. Princ si tedy zavolá přítelkyni Rosettu, ale ani ta jej nedokáže rozptýlit. 

Mezitím se vládce říše Popo, král Petr (Alexandre Katsapov), chystá na ceremoniální setkání se státní radou. Jednání ale poněkud komplikuje fakt, že ani on ani jeho ministři si zaboha nemohou vzpomenout, o čem že to vlastně chtěli jednat a co znamená ten uzel na kapesníku, který král celou dobu svírá ve své ruce… 

Foto: Martin Divíšek, archiv ND

Nakonec je ale přece jenom oznámena velká událost – princ Leonce si má vzít princeznu Lenu (Alina Nanu) ze sousedního království Pipi a konečně začít brát vážně své povinnosti následníka trůnu. Leonce a Valerio tajně utíkají z paláce a stejně si nezávisle na nich počíná i princezna Lena se svou guvernantkou.

Ačkoliv příběh disponuje dosti tradiční pohádkovou zápletkou dvou královských potomků, kteří byli svými rodiči od narození zaslíbeni k manželství a proto se už z principu nechtějí, nejedná se o klasický výpravný balet, jak by možná divák očekával. Celé představení je spíše jednou velkou komickou karikaturou dvorské společnosti i současných společenských poměrů, ve které je vše zveličeno a někdy dovedeno až k absurdnosti.

Foto: Sergej Gherciu, archiv ND

Prim zde hraje výrazové herectví a satirická nadsázka vyjádřená zveličením téměř veškerých pohybů, okázalými gesty, mimikou i kostýmy. Král Petr se chová jako malé bezradné dítě, princ je puberťák pro něhož je svět jedna velká nuda, ačkoliv by mohl mít cokoliv, a dvořané připomínají ponejvíce pohyblivé dřevěné loutky. Každá z postav má navíc své charakteristické poznávací znamení.

Vše podtrhuje i minimalistická scéna Emmy Ryott, kterou po celou dobu představení tvoří jen mírně se proměňující kulisy stěn se stupínky a pár jednoduchých rekvizit v podobě rádia, zavazadel, stolů, dvou lustrů či obří židle představující trůn. 

Foto: Sergej Gherciu, archiv ND

O to více ale scéna vybízí ke kreativitě. Stupínky na stěnách se proměňují tu v obyčejné police, tu v židle, zahradní zeď či stěny královského paláce. Otáčením snadno simulují krajinu ubíhající při putování prince a princezny, přidáním jednoduchého štítu zase změnu ve venkovskou hospodu.

Celé představení v choreografii Christiana Spucka je tak velmi hravé a plné komických prvků, díky nimž i relativně rychlému spádu působí odlehčeně, zábavně a dosti současně. K této atmosféře přispívá i hudba v podání orchestru Národního divadla, v níž se mísí valčíky a polky několika příslušníků slavné rodiny Straussů s modernějšími melodiemi Alfreda Schnittke či Bernda Aloise Zimmermanna i nahrávky magnetofonových kazet (třeba známá píseň Dream a Little Dream of Me od skupiny The Mamas and the Papas), které si s oblibou pouští princ Leonce. 

Foto: Martin Divíšek, archiv ND

Najdeme zde ale i odraz doby a typický fatalismus německého spisovatele Georga Büchnera, podle jehož knižní předlohy z roku 1836 Christian Spuck balet v roce 2008 vytvořil. Leonce a Lena svému sňatku nakonec neuniknou a i když se do sebe předtím zamilují, jsou uvězněni ve svém příběhu a brzy zjišťují, že život je pro ně pořád stejná nuda a nic se nezměnilo. Spokojený je tak vlastně jen Valerio, který se stává ministrem a nařizuje všeobecnou zahálku…

Představení Leonce a Lena si při své premiéře vysloužilo zasloužené ovace ve stoje a bavit se budete i vy, pokud se necháte vtáhnout do živosti, hravosti a kreativity Spuckova zpracování a oželíte velká klasická baletní čísla. Ostatně, kdy jste naposledy viděli krále tančit Makarenu nebo zírat herce nehnutě na diváky?

Úvodní foto: archiv ND

4.12.2019 | Andrea Morkusová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout